Zachránil nás pád Příbrami

Vy jste členem jednoho z několika malých českých vědeckých týmů, které se pravidelně dostávají do špičkových vědeckých časopisů. Jaký je recept na světový úspěch?

V českých poměrech je důležité vybrat si nějaký obor, ve kterém je hodně muziky za málo peněz. Je zřejmé, že v tak malé zemi, jako je ta naše, si nemůžeme dovolit financovat všechno a v potřebné výši. Přímo konkurovat gigantům, jako je Amerika, jednoduše nejde. Současně jsme ale nikdy nechtěli a nechceme být pouhým malým kolečkem ve velkém soukolí – to bylo krédo mého učitele Zdeňka Ceplechy, které jsem přejal i já s kolegou Jiřím Borovičkou. A proto se snažíme být na špici v něčem sice ne úplně mainstreamovém, ale podstatném. A to přesně obor bolidů a pádů meteoritů splňuje. V něm nejsme žádným pouhým kolečkem – my to celé začali a držíme se již několik desetiletí na světové špičce.

Jak se vlastně v České republice s tímto oborem začalo?

V podstatě jde o vedlejší produkt jiného výzkumu. Když tento program v Čechách začínal, nedělal se primárně kvůli bolidům, ale kvůli studiu atmosféry. Ještě v polovině minulého století se nelétalo tak vysoko, abychom věděli, jak vypadá atmosféra pár desítek kilometrů nad námi. A tak se lidé rozhodli sledovat to nepřímo, podle chování přirozených těles, která prolétala těmi vysokými vrstvami atmosféry prolétala.

To ale nenapadlo jen vědce v Československu, ne?

Ne, vůbec první systematické pozorování meteoritů začalo na Harvardu ještě před druhou světovou válkou, díky legendě tohoto oboru profesoru Whipplovi. Po válce se něco podobného rozběhlo i u nás. Když Zdeněk Ceplecha nastoupil na začátku 50. let jako mladý vědec do ústavu, dostal od tehdejšího ředitele – který byl mimochodem specialista na vysoké vrstvy atmosféry – za úkol vybudovat nějaký systém, který by mohl průlety sledovat. Zdeněk ovšem program poněkud obrátil. Jeho více zajímaly meteority než vysoká atmosféra, a tak se věnoval spíše jejich studiu – určoval dráhu těchto těles, snažil se zjistit i nějaké jejich fyzikální vlastnosti a tak dále.

Jak to vzali nadřízení?

Už se pomalu začaly objevovat názory, že by se program měl zrušit (ono se také tou dobou začalo do vyšších vrstev atmosféry přímo létat), pak však zasáhla doslova vyšší moc. Sedmého dubna roku 1959 nad Českou republiku proletěl nesmírně jasný bolid, později nazvaný Příbram. V té době byly jen dvě pozorovací stanice s fotografickými kamerami a tento objekt shodou okolností proletěl vzhledem k nim velmi dobře, závěrečná fáze letu byla někde zhruba mezi Ondřejovem a Prčicemi. Doktor Ceplecha už měl za sebou pár let praxe, měl dobře vypracované metody, a proto ten průlet dokázal brilantně popsat. 

Ty meteority se dokonce našly, že?

Přesně tak, postupně se našly čtyři meteority. Nebylo to jen díky výpočtům doktora Ceplechy, jak se někdy říká, poněvadž v době, kdy ještě nebyly počítače, komplikované výpočty trvaly dlouho a meteority se našly už po několika dnech. To ale není tak důležité. Správnost výpočtů se pak nakonec opravdu potvrdila i tak, především nálezem posledních dvou kusů. Hlavně jsme však díky kombinaci nálezu a Ceplechových výpočtů měli poprvé v rukou mimozemský objekt, o kterém jsme přesně věděli, odkud se vzal a kdy. Samozřejmě, meteoritů byly už tehdy plné sbírky, ale tohle bylo něco úplně jiného. Češi tak vlastně předběhli Apollo a vzorky z Měsíce – první dobře známý mimozemský materiál jsme měli v rukách tady my. Tímto jediným nálezem se poprvé skutečně podařilo dokázat, že meteority pocházejí z planetek. Samozřejmě, astronomové měli své představy, ale první hmatatelný a nepopiratelný důkaz se objevil 7. dubna 1959.

Po takovém úspěchu asi program zrušen být nemohl?

Přesně tak. Díky tomu, jak Zdeněk Ceplecha průlet Příbrami zachytil, popsal a publikoval, vznikl tak unikátní výsledek, že sledování bolidů mohlo pokračovat. Zdeněk se v té době začal zajímat o větší tělesa, než jsou obyčejné padající hvězdy, a tak se zrodila a prosadila myšlenka vytvořit nějakou větší síť, která by měla šanci zachytit i takovéto vzácnější události. Tak vzniklo něco, co nemělo jinde obdoby: bolidová síť, tedy síť kamer, které dokážou zachytit celou oblohu a pokrývají poměrně velké území. K tomu potřebujete síť stanic, které musejí být od sebe zhruba ve stejné vzdálenosti, v jaké jsou nad námi sledovaná tělesa – ideální je zhruba sto kilometrů. A doktoru Ceplechovi se podařilo pokrýt nejdříve celé Čechy, pak i Slovensko. Základní síť byla dokončena v roce 1964. 

Byla jediná na světě?

Až dokončení naší sítě inspirovalo Američany, kteří pak vybudovali takzvanou Prérijní síť, jež pokrývala větší oblast a také měla trochu lepší vybavení, než máme my tady v Čechách. Velký rozdíl je ale v tom, že americká síť fungovala jen do roku 1976, kdy se zastavilo financování. Nám se podařilo síť rozšířit i mimo Českou republiku, a to na konci 60. let do tehdejšího západního Německa a dále do Rakouska a Holandska, takže vznikla takzvaná Evropská bolidová síť. Veškerá analýza dat však probíhala u nás v Ondřejově. Další velká síť, na které jsme se podíleli, je v Austrálii, v poušti Nullarbor, což je skvělé místo na pozorování oblohy a hledání meteoritů. Díky ní se nám jako prvním na jižní polokouli podařilo najít na Zemi meteorit z bolidu, který jsme předtím našimi kamerami v této síti vyfotografovali a víme, odkud a jak přiletěl. Někdy tomu říkáme meteority s rodokmenem.

Zmínil jste, že v USA program zastavili v 70. letech kvůli penězům: Kolik celý program sledování bolidů zhruba stojí?

Je to kolem dvou milionů korun za rok. Zhruba třetina jsou náklady na síť, zbytek na lidi. Pracuje nás na tom opravdu jenom několik. A v tuto chvíli jsme na tom finančně dobře, protože se nám v loňském roce podařilo získat cenu Akademie věd, takzvanou Akademickou prémii, prestižní cenu Akademie věd, která je doprovázena i výraznou finanční odměnou. Díky tomu si můžeme dovolit i obměnu vybavení.

To nejsou velké peníze, když celý rozpočet na vědu je zhruba 25 miliard korun…

Ne, není to moc. Samozřejmě jsme si ale vědomi i toho, že to není ani málo. A kdybyste se mě chtěl zeptat, k čemu je vlastně sledování bolidů dobré, asi bychom se shodli na tom, že na první pohled k ničemu – samozřejmě když pomineme, že bychom na bolidy dál pohlíželi jako na nadpřirozené jevy jako ve středověku. Žádné přímé aplikace tam nejsou a před pádem meteoritu nás to také neochrání – alespoň tedy ne v té fázi, která zajímá nás – tedy když už je těleso v atmosféře. Na druhou stranu jsou tady i nepřímé dopady, které si málokdo uvědomuje. Vezměte si slavný letošní čeljabinský případ. Nad vojensky citlivou oblastí a hustě obydlenou oblastí uprostřed vnitrozemí Ruska se náhle objevilo něco, co vybuchlo silou velké atomové bomby. A co se stalo? Nic. Vojenské systémy mlely, nevypukla žádná panika. Ale právě náš výzkum má podíl na tom, že se s takovou možností počítá a lidi jsou na ni připraveni. A že i vojenské systémy spolehlivě dokážou rozlišit, co je umělé a co přirozené těleso.

Když jsme u té přípravy, jsme na případnou srážku s asteroidem či kometou dostatečně připraveni? Víme alespoň, co by nás čekalo?

Čeljabinský meteorit nám umožnil podívat se, co se děje, když přiletí větší těleso. Hodně rozšířil naše představy o tom, co by se mohlo stát, kdyby přiletělo těleso ještě o něco větší. Na druhou stranu, kdybychom narazili na těleso o průměru stovek metrů, tak by v podstatě nezměněnou rychlostí narazilo do povrchu. To by bylo opravdu špatné. Ale dělá se všechno pro to, aby se něco takového nestalo – po podobných tělesech se intenzivně pátrá, abychom o nich věděli hodně dopředu.

Může se stát, že by pro nás takové těleso bylo neviditelné, jako v případě Čeljabinsku?

Ano, v tomto případě k nám těleso přiletělo z denní strany, kde v podstatě nebyla šance ho pozorovat. To je ale dané i rozměry. Kdyby bylo opravdu nebezpečné, třeba o řád větší, tak bychom ho objevili v každém případě, protože naše teleskopy by ho dokázaly uvidět už poměrně daleko od Země, a tedy relativně dlouho dopředu. V takové vzdálenosti, že by se z ní těleso nemohlo celou dobu pohybovat jen ve směru ke Slunci. Čeljabinský meteorit byl tak malý, že bychom ho dokázali sledovat jen v blízkosti naší planety. Když už byl tak blízko, abychom ho mohli vidět, byl už na denní straně – tedy na té straně, kde jsme prakticky slepí. O větším tělesu bychom věděli dlouho dopředu. Otázkou je, zda by to stačilo. Nemyslím si však, že je nějaký přehnaný důvod k obavám. Řekl bych, že proti dinosaurům máme velkou výhodu a nečekáme na ránu z milosti: můžeme s tím něco dělat. Na druhou stranu, riziko tu pořád je a je dobré o něm vědět. 

A od kterých objektů to vlastně hrozí? Často se mluvilo třeba o planetce Apophis – je zhruba dvacetkrát větší než Čeljabinsk a Zemi minula dost těsně. A další blízké setkání nás čeká i v budoucnu.

Nu, zrovna u téhle planetky máme velmi přesnou představu o její dráze a spoustu času. Já bych v téhle souvislosti raději připomněl jinou událost, a tou bylo setkání s kometou Hyakutake v roce 1996. Ta proletěla od Země v poměrně malé vzdálenosti – tedy na kosmické poměry – jen 15 milionů kilometrů. My jsme ji objevili v lednu a nejblíže Zemi byla 25. března. Za tak krátkou dobu bychom toho bohužel určitě moc udělat nestihli. Takže největší nebezpečí představují právě komety přilétající ze vzdálených oblastí sluneční soustavy, které nemáme tak důkladně zmapované a napozorované jako planetky v naší blízkosti.

Jak vážná byla vlastně čeljabinská událost, tedy v měřítku toho, co nás může potkat?

Nebyl to sice obyčejný bolid, ale globální katastrofa rozhodně nehrozila. Je ovšem potřeba říct, že je tak trochu zázrak, že tam nikdo nezahynul. Projevy tlakové vlny na zemi byly dost mohutné, vzduchem létaly těžké předměty, takže to bylo dílo šťastné náhody. Energeticky to nebyla žádná malá událost, když si uvědomíte, že tam vybuchlo zhruba 30 hirošimských bomb. Ale důležité je, že to bylo hodně křehké těleso, které se rozpadlo ve výšce 30 kilometrů a většinu energie výbuchu pohltila zemská atmosféra ještě předtím, než se dostala k zemskému povrchu. Kdyby k výbuchu došlo v 10 kilometrech, byla by to nesrovnatelně bolestnější lokální  katastrofa.