Werner von Siemens: zrození úspěchu (3) - La Belle Époque

Byl to zpočátku elektrický telegraf, který mu učaroval a jehož byl zaujatým propagátorem i v nejvyšších vrstvách společnosti. „Když došlo k připojení dokončené belgické telegrafní linky na linku pruského státu ve Verviers, byl jsem pozván do Bruselu, abych přednášel králi Leopoldovi o elektrické telegrafii. 

V bruselském zámku se shromáždila celá královská rodina. Vyslechla mou přednášku, provázenou pokusy, za napjaté pozornosti,“ píše v knize „Můj život“.

Siemens zažil zlatou éru technického rozkvětu, tzv. „belle époque“ („krásnou dobu“ zhruba datovanou roky 1870 až 1914), která byla jeho velkým inspirátorem. Svět ovládlo zejména nadšení ze zázraků elektřiny a objevují se četné technické vymoženosti znamenající zásadní posun v životě lidské společnosti. Lidé byli tehdy plni až nekritického obdivu k těmto divům 19. století, které jim měnily svět téměř před očima. V této euforii mnohdy naivně věřili, že stačí jen trochu více techniky a všechny světové problémy budou zvládnuty. Právě tato epochální doba významně ovlivňuje i Wernera Siemense a přispívá k jeho nesmírnému nadšení pro vše technicky nové a progresivní. Sám o tom později píše: „Když se ohlížím po svém životě a hledám příčiny a hnací síly, které mne dovedly přes všechny překážky k životnímu postavení, k uznání a vnitřnímu uspokojení, musím především uznat, že tomu pomáhala šťastná shoda mnoha okolností. A že přitom vůbec děkuji velmi mnoho šťastné náhodě.“ Jedna z nich přispěla i k významnému rozvoji podmořské telegrafie. Stojí za ní jedno jediné slůvko: gutaperča. Je to druh gumy, která se podobá kaučuku, ale na rozdíl od něj je mnohem méně elastická. Vyrábí se z mléčné šťávy dřeva, kůry i listů stromů, vyskytujících se především v jihovýchodní Asii.  Samotný výraz pochází z malajských slov „getah“, což znamená kaučuk, a „percha“, označující druh stromů, které jsou 5 až 30 metrů vysoké a kmeny mají v průměru až jeden metr. 

K využití tohoto materiálu pro izolaci elektrických, zejména pak podmořských kabelů, přivedla Wernera Siemense právě víceméně náhodná okolnost. „Tehdy se považovalo za zhola nemožné, aby telegrafní linka, upevněná na sloupech a lehce přístupná, mohla konat bezpečnou službu, neboť se věřilo, že by ji široké vrstvy zničily.“

„Proto se všude, kde měly být na evropské pevnině zavedeny elektrické telegrafy, podnikaly zprvu pokusy s podzemními vedeními,“ vzpomíná Siemens. „Například německý profesor Jakobi, který žil v Petrohradu, použil pryskyřice, skleněných rour a kaučuku jako izolačních hmot, přesto však nedosáhl uspokojivého výsledku. Náhodou mi tehdy poslal bratr Wilhelm

z Londýna jako kuriozitu vzorek gutaperči, která se objevila na anglickém trhu. Její výborné vlastnosti vzbudily mou pozornost. Potáhl jsem několik kousků drátu zahřátou masou a zjistil jsem, že jsou velmi dobře izolovány. Při zkouškách, které byly uspořádány v roce 1846 na pozemcích Anhaltské železnice, byla gutaperča nanesena na drát válcováním. Ukázalo se však, že se časem válcový šev uvolnil. Zkonstruoval jsem proto šroubový lis, jímž byla zahřátá gutaperča přimknuta k měděnému drátu vysokým tlakem beze švů. Vedení, potažená takovýmto lisem, osvědčila se jako dobře izolovaná a jejich izolace zůstala trvalá. Teprve můj vodič obalený stlačenou gutaperčou beze švů rozřešil otázku výroby podzemních a podmořských linek.“

Aby Siemens a jeho spolupracovníci zjistili vliv, jaký má tlak ve velkých mořských hloubkách na kabel, vybudovali uzavíratelné ocelové nádržky, v nichž se měřila za silného tlaku izolace kabelu. Přitom se potvrdila skutečnost, kterou již pozorovali v době kladení kabelu v Rudém moři, že izolační schopnost gutaperči vodním tlakem roste. Tím byla zajištěna možnost klást podmořské linky i v největších mořských hloubkách. Později se bude psát: V roce 1847 Siemens použil gutaperču k izolování vodičů proti vlhkosti. Svým speciálním šroubovým lisem si tak po ručičkovém telegrafu připsal už druhý důležitý vynález, který přispěl k rozvoji telekomunikačního provozu.