Uklízečku nenahradíme

Co se dnes děje zajímavého na trhu práce?

Spousta věcí. Ale z mého pohledu asi nejzajímavější je stále probíhající změna rozložení pracovních příležitostí. Ubývá středně dobře placených míst typu účetního. Je vyšší poptávka po dobře placených odbornících či manažerech a také přibývá míst podprůměrně placených. Pracovní trh se polarizuje. Lidé na obou pólech se mají tedy relativně lépe, ti ve středu relativně hůře.

To je ale dlouhodobý trend, ne?

Začal být vidět už v 90. letech a projevuje se dodnes. Největší roli v tom hrála a hraje automatizace. Výpočetních úkonů, archivace dat a jejich úpravy v počítači místo na papíře – možná by se tomu trendu dalo ještě lépe říci digitalizace, protože automatizace ve výrobě nastoupila už v první čtvrtině 20. století. Při této změně byla počítači nahrazena řada lidí, hlavně se středoškolským vzděláním. Když to řeknu jednoduše: uklízečku nahradit neumíme, kreslířku ano a na téhle změně vydělá programátor. A ti lidé, kteří na změně nejvíce vydělávají, poptávají hodně služeb, a to vede k dalšímu nárůstu poptávky po relativně nízkokvalifikovaných zaměstnáních. A ve vyspělých zemích tento trend ještě zesílil přesun výroby do asijských ekonomik.

Jak reagovali zaměstnanci „ze středu“? Celková zaměstnanost neklesala, takže z ekonomiky se neztratili, nebo ano?

Ne, celková zaměstnanost neklesala. Přesunuli se buď nahoru, nebo dolů, tedy do nízko nebo vysokopříjmových skupin –to je právě ta polarizace. Nezvyšovala se totiž jen poptávka po službách, ale také řízení a ovládání technologií. Ty jsou stále složitější, procesy jsou složitější, takže těch lidí, kteří to musí celé řídit, je zapotřebí stále více. 

Zajímavý příklad je třeba vývoj v případě asistentek, tedy dříve sekretářek. Dnes je mohou dělat vysokoškolačky či vysokoškoláci a firmy jsou ochotné je adekvátně zaplatit – tedy více než středoškoláky na stejné pozici. Práce, kterou tito lidé dělají, se díky technologickým změnám stala mnohem náročnější. Není to jenom tak, že by vyřizovali schůzky a telefonáty, musejí zvládat i spoustu jiných věcí, ovládat informační technologie a třeba samostatně řešit problémy či rozhodovat. Změna technologie ovlivnila i netechnická povolání.

 Jaká je celková bilance téhle revoluce a skončila už?

Díky ní jsme prožili velmi dlouhé období ekonomického růstu, který trval až do velké krize zhruba před pěti lety. Přerušilo ho pár menších otřesů, ale jen krátkodobých. Krize pak možná byla o to horší, protože lidé tak trochu zapomněli, že může vůbec nějaká přijít.

A už je konec této technologické revoluce?

Úplně ne, ale v posledních pěti letech už nejsou změny tak dramatické, nicméně stále pokračují. 

Kdo na těch změnách vydělal vůbec nejvíce?

Vysokopříjmové a vysokovzdělané skupiny na tom získaly absolutně i relativně nejvíce. Jde z velké části o ty, kdo ovládají technologie přímo, tedy technologické odborníky. Výhodu ovšem získali i topmanažeři, kteří začali být flexibilnější v tom smyslu, že mohou být schopni řídit podniky z různých odvětví – organizační procesy v jednotlivých podnicích jsou si stále podobnější a detailní znalost technologie není tak důležitá. Dokážou svoje znalosti snáze přenášet z jednoho podniku do druhého a ti opravdu dobří začali být poptáváni z různých odvětví a zároveň z různých částí světa.

Kde všude dochází k polarizaci pracovního trhu?

Víme, že se to děje v USA a ve Velké Británii, v kontinentální Evropě se tento fenomén projevuje také. Pracovní trh je tu ale obvykle silně regulovaný, změny nemusejí být tak rychlé a technologické vlivy se nemusejí projevovat tak snadno. 

Rozhodně máme však důkazy o tom, že se tu projevuje trend nárůstu mezd u vysokopříjmových a vysokokvalifikovaných skupin obyvatel, ať už jsou to profesionálové nebo topmanažeři. U nízkopříjmových skupin je to složitější, protože v Evropě jsou v porovnání s USA obecně vyšší minimální mzdy a často dost vysoká nezaměstnanost, takže tam změny na pracovním trhu nemusejí být tak markantní. V Evropě nedošlo k tak výraznému relativnímu nárůstu mezd vůči středněpříjmovým a středněkvalifikovaným skupinám. Rozhodně se o něco zvýšila zaměstnanost u nízkopříjmových zaměstnání, ale ne tolik jako v USA.

Čím to může být?

Do jisté míry je to dáno tím, že v kontinentální Evropě mají lidé možnost pomoci od státu, takže nejsou tak motivováni zůstat za každou cenu zaměstnaní jako v anglosaských zemích, a proto jsou změny v USA a Velké Británii nejzřetelnější.

A konkrétně v Čechách?

U nás je to trochu komplikovanější, protože tady zároveň probíhala technologická revoluce a transformace ekonomiky. Ve statistice je od sebe neoddělíte, takže je těžké říct, co u nás mělo jaký vliv. Ale ano, u nás se to zřejmě projevovalo také. 

Proč to tak je u nás?

V Česku se kombinovala transformace s technologickými změnami, a navíc se změnami v daňové oblasti, které byly v Česku pro středněpříjmové skupiny nejméně příznivé.
Například v případě naší rovné daně došlo k tomu, že nejnižší příjmové třídy profitovaly ze zvýšení základního odpočtu, vysokopříjmové z nižší mezní daně a jen střední příjmové skupiny zůstaly na svém, nebo si dokonce trochu pohoršily. 

Dá se říct, která technologie má největší vliv?

Myslím, že to těžko budeme moci nějak obecně říci, ale internet a obecně ICT měly dominantní roli v transformaci obchodních kanálů, organizace firem a podobně. Důsledkem těchto všech změn je i velký nárůst regionálních rozdílů. Koncentrace chytrých lidí a vůbec lidského kapitálu je stále důležitější pro ekonomický rozvoj. Například se ukazuje, že ve vyspělých zemích se velmi výrazně prohlubují rozdíly mezi velkými městy a ostatními oblastmi. Velkou roli tak hraje, kde žijete. 

To myslíte metropole?

V USA, kde je tenhle trend hodně výrazný, se to týká měst zhruba nad milion. Ale vůbec nejvýraznější je u velkých metropolitních oblastí, tedy v případě USA u aglomerací kolem New Yorku, Chicaga, Los Angeles a San Franciska. Netýká se to jen příjmů, které vlastně nemusejí být dobrým indikátorem pro srovnávání ekonomického statusu, ale třeba i očekávané délky dožití, kterou považuji za lepší ukazatel toho, jak na tom vlastně lidé jsou. V tomto ohledu rozdíly mezi městy a takzvanou periferií velmi rychle narůstají. Lidé ve městech žijí stále déle, mají vyšší mzdy a třeba i volí stále více jinak než lidé mimo města.

Čím to je?

Trh práce tam produkuje velké množství pracovních příležitostí, hlavně ve službách, ale nejde jen o to. Hodně jde také o kvalitu vzdělání, o přístup ke vzdělávacím příležitostem. Především bez dobrého terciálního vzdělávání nemůže region prosperovat.  Lidé musejí mít kde kvalitně vystudovat a firmy kvalifikovaná pracovní síla přitahuje, nebo dokonce ty nejlepší firmy právě díky kvalitním školám vznikají.

Platí pořád, vzhledem ke změnám ve vysokém školství v posledních letech, že dobré vysokoškolské vzdělávání je zárukou lepšího uplatnění na trhu práce?

Terciální vzdělávání prošlo v posledních 30 letech ohromnou změnou. Stala se z něj masová záležitost a začínají se v něm projevovat ohromné rozdíly, a tak je čím dál více důležitější, jakou školu vystuduji, než jestli „nějakou“ vysokou školu vystuduji…Znovu se můžeme podle mého podívat do Ameriky: rozdíly mezi vysokou školou, řekněme jedné ze škol Ivy League a vysokou školou na malém městě je tak obrovský, že si ho ani nedokážeme představit. Samozřejmě, rozdíly mezi jednotlivými školami jsou i u nás a všichni jsme si vědomi toho, že se v posledních letech prohlubují, ale zdaleka nedosahují takové úrovně. Ovšem znovu si myslím, že to jen otázka času a u nás se tyto rozdíly ještě dále prohloubí. Myslím, že v tomto ohledu nás Čechy ještě mnohé čeká.

Stále zatím platí, že čím vyšší vzdělání, tím vyšší příjem?

Obzvlášť v České republice. My jsme totiž v 90. letech začínali s velmi malým počtem vysokoškoláků – podstatně nižším než v té době na Západě – a během ekonomické transformace jich byl tedy nedostatek. Vznikla po nich obrovská poptávka. Češi byli podvzdělaní, a navíc nebyli vzdělaní v těch oborech, které ekonomika potřebovala. Ale to zřejmě nyní skončilo. Budeme si muset zvykat na to, že ne všichni vysokoškoláci mají zaručené zaměstnání v oboru, který vystudují, nemají zaručené vyšší mzdy než středoškolák se zkušeností. Ale když se v tuto chvíli podíváme na statistiky, tak vysokoškoláci jsou na tom zdaleka nejlépe. Čerství absolventi to ovšem v posledních letech mají čím dál obtížnější a absolventské platy v některých oborech dokonce klesaly. Třeba v IT oborech.

Takže vysokoškoláci nebudou mít v příštích letech zaručenou práci?

Je to zřejmě přirozený vývoj ve chvíli, kdy na vysokou školu jde přes polovinu maturantů. V tu chvíli je jasné, že pro všechny se hned adekvátní a vysoko placená práce nenajde. My bohužel nedokážeme přesně odpovědět na otázku, co by se s těmi lidmi stalo, kdyby mladí na pomaturitní vzdělávání nešli. Jsou však jisté důkazy o tom, že není úplná shoda mezi tím, co lidé z vysokých škol umí a co trh poptává. Ale obecně je těžké určit, jak to vlastně je. Máme měřit úspěšnost absolventů pouze podle výše platu? Nebo podle úspěšnosti při hledání zaměstnání?  Jak zjistit, jestli lidé našli vůbec to „správné“ zaměstnání? Úplně jednoznačnou odpověď asi nikdy nedostaneme.

Ale na něčem se snad ekonomové shodnou?

Můžeme dost jistě říci, že v České republice tráví lidé na vysokých školách příliš mnoho času. Máme příliš mnoho magistrů a studují příliš dlouho A také se dá patrně říct, že díky státu uměle bobtná poptávka po některých absolventech. A to hlavně díky státem přijímaným předpisům, na které státní správa musí najímat vystudované specialisty. Je také jisté, že spousta lidí si vybírá obory, které jim neposkytují perspektivu zaměstnání. Z vysokých škol vychází velké množství uchazečů, u kterých není tak jasné, k čemu jim vlastně budou. Nechci říct, že máme mnoho humanitních vědců, těch jako takových je málo, ale týká se to i třeba škol s praktičtějším zaměřením. A naopak se zdá, že máme málo lidí, kteří umí třeba matematiku nebo statistiku.

Můžeme absolventy nějak přivést ke studiu perspektivních oborů?

Já nevím, jak jim vysvětlit, že dělají chybu. Podle mého pomohou až zkušenosti – tedy až to, když nová generace uvidí, že si předchozí absolventi nesehnali práci, nebo aspoň práci, která uchazeče zajímá. Nerad bych, aby se někomu zakazovalo studovat či přikazovalo, co studovat. Na druhou stranu, stát terciární vzdělávání dotuje, a tak by ho měl ovlivňovat. Ale spíše, než direktivně bych si to představoval tak, že stát bude středoškolákům poskytovat jasné a přehledné údaje o tom, jaké je uplatnění absolventů v jednotlivých oborech na trhu práce. A to klidně až na úroveň školy, nejen obecně v daném oboru. Rozhodně by to bylo lepší než momentální temno.