Svědectví o dlouhých staletích historie Moravy

Ředitel Moravského zemského archivu Ladislav Macek si nasazuje bílé rukavice a opatrně otevírá vskutku starobyle působící pergamenový rukopis. Na obalu je barevně vyvedený erb šlechtice, který měl svazek v době jeho vzniku na starosti. Latinsky psané údaje jsou občas přeškrtnuté a nahrazené jiným zápisem, to když došlo ke změně zaznamenaného stavu. Je to svazek Moravských zemských desek, které představují jeden z největších historických klenotů v archivech České republiky. Zemské desky jsou vlastně veřejné knihy, do nichž se zaznamenávala usnesení zemského sněmu, vlastnictví šlechtických majetků a – do jiné řady svazků – provinění šlechticů a jim uložené tresty, a to na území Markrabství moravského. Moravské zemské desky tvoří ve fondu Stavovské rukopisy tři řady. Za nejcennější je pokládána řada druhá. Obsahuje 73 svazků, z nichž 35 bylo vedeno v Brně a 38 v Olomouci, protože Moravský zemský soud zasedal střídavě v těchto městech. „Máme zde ucelenou řadu originálních svazků od roku 1348 až do roku 1642. Pak je nahradil jiný typ záznamů, jež se postupně proměnily v pozemkové knihy a jejich pokračovatele, které vedou katastrální úřady dnes. V Čechách takové štěstí neměli, velký požár Pražského hradu a Malé Strany v roce 1541 svazky českých zemských desek zničil,“ popisuje doktor Macek. Moravské zemské desky zachycují vývoj majetku, tedy i rozvoj či úpadek šlechtických rodů a představují nenahraditelné svědectví o životě v dané době. Velká většina moravských měst a vesnic nachází v jejich zápisech nejstarší písemnou zmínku o své existenci. Většinou byly vedeny latinsky, ale podle společenské situace se objevují i záznamy v češtině a němčině. Ne náhodou byly Moravské zemské desky v roce 1998 vyhlášeny národní kulturní památkou.

Připoutání Moravy k Čechám

Úplně nejstarším archivním dokumentem, který Moravský zemský archiv uchovává, jsou zlomky lekcionáře z první poloviny devátého století. Lekcionář je liturgická kniha, která obsahuje úryvky bible, jež kněz předčítá při mši. V tomto případě se však nezachoval celý, zůstaly jen kousky, které byly použity do vazby novějších rukopisů. Nejstarším zcela dochovaným dokumentem je zakládací listina premonstrátského kláštera v Louce u Znojma, který v roce 1190 založil český kníže a do roku 1189 i markrabě moravský Konrád II. Ota se svou matkou MariíSrbskou. Klášter pak procházel časy úspěšnými i horšími, vyplenili jej například husité, kteří v něm mnichy upálili, a v roce 1784 jej zrušil císař Josef II., když zavíral kláštery, jež neposkytovaly vzdělání, zdravotní služby nebo nevykazovaly vědeckou činnost. O tom by se v Moravském zemském archivu také našly záznamy, ale naše pozornost směřuje jinam. Nad dalším pergamenem se doktor Macek zapáleně rozhovoří. Je to listina z roku 1371, v níž moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský, který byl mladším bratrem Karla IV., rozepisuje dědictví mezi své tři syny – Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. K pergamenu je připevněna řada pečetí – Jana Jindřicha i svědků právního aktu. Nedopadlo to dobře. Synové se o dědictví příležitostně přeli a příležitostně o ně válčili.

Situaci vyřešil král Václav IV., který se po smrti posledního ze znesvářených bratrů ujal v roce 1411 i vlády nad Moravským markrabstvím. Zachycuje to další pergamen, který Ladislav Macek šetrně vytahuje, tentokrát z roku 1412. Kromě pečeti Václava IV. je na pergamenu rovněž řada pečetí moravské šlechty. Je psán česky a dalo by se říci, že je to jakási mírová smlouva mezi králem a markrabětem v jedné osobě a šlechtici na straně druhé o tom, že jej budou respektovat. Od té doby už také moravským markrabětem byl vždy český panovník. Někdy se říká, že tím byla Morava definitivně připoutána k Čechám.

 Svědečná řada pečetí na listině Václava IV. z roku 1412 (Václav IV. a moravští stavové uzavírají landfrýd na pět let)

Sloupec dokumentů vysoký 63 kilometry

V archivu se skutečně najde ledacos – i sušená pupeční šňůra dochovaná v jednom ze šlechtických fondů. V současné době je v hlavní budově Moravského zemského archivu v Brně uloženo 63 běžných kilometrů archiválií. To znamená, že kdyby se dokumenty vytáhly z regálů a naskládaly na sebe, sahaly by do takovéto výšky. Je to ovšem měřítko relativní – jedna listina se do ní započítává obdobně jako prostorná mapa, protože mají podobnou tloušťku, na další velikosti nezáleží.

V budovách sedmnácti územních pracovišť archivu pak mají dalších asi 76 běžných kilometrů archiválií. Moravský zemský archiv vznikl v roce 1839. Postupně přebíral historické památky z doby minulé a přidával k nim dokumenty nové. „Na všech našich pracovištích máme celkem 196 systematizovaných míst a s tímto počtem pracovníků jsme největším archivem v České republice. Největším státním archivem jsme také územní působností, pokrýváme území Jihomoravského kraje, Zlínského kraje a kraje Vysočina,“ říká ředitel Ladislav Macek.

Obvyklá představa je, že ideálním místem pro historické dokumenty je budova kláštera. „Kdepak, to někdy může, ale spíše nemusí platit,“ namítá doktor Macek. „Kláštery byly pro uchování dokumentů spíše z nouze ctnost, protože nikdo pořádně nevěděl, kam archiválie dávat. Jejich metrové kamenné zdi opravdu dokážou udržet mikroklima, neříkám, že v optimálních, ale v relativně slušných parametrech. Ale tyto prostory často bývají vlhké, nevyhovující.“ Hlavní sídlo archivu se přesouvalo po různých budovách v Brně, depozitáře byly například na zámku Kunštát a mezi roky 1956 a 2006 dokonce v právě zrušené brněnské věznici na Cejlu. Nové hlavní sídlo získali archiváři v roce 2007. Tvoří jej dvě speciálně postavené vzájemně propojené moderní budovy na rozhraní brněnských městských částí Bohunic a Nový Lískovec u kampusu Masarykovy univerzity. „Podmínky pro uchování archiválií jsou zde mnohem lepší než ve starých budovách. Ovšem je to díky technice, která pro to udržuje podmínky. Kdyby dlouhodobě selhala, byl by to malér,“ říká ředitel Macek. Už proto potřebovali spolehlivého dodavatele techniky.

Technika využitelná pro kanceláře, továrny i pro archiv

První budova má deset podlaží. Nad zemí jsou depozitáře, v suterénu restaurátorské dílny a technické prostory. Druhá budova je šestipodlažní. Jsou v ní kanceláře, pracovny archivářů, místnost pro badatele, přednáškové a výstavní prostory a technické zázemí. Je zřejmé, že depozitáře potřebují jinou teplotu a vlhkost než kanceláře. Archiválie vyžadují zhruba 16–18 stupňů Celsia a vlhkost kolem 50 procent.

Systém měření a regulace pro obě budovy dodala společnost Siemens. Protože technika se vyvíjí, prošly budovy hlavního sídla archivu v roce 2021 částečnou modernizací. Při ní Siemens vylepšil i svá zařízení. „Systém, který je zde instalován, Siemens běžně používá v kancelářských budovách i výrobních objektech. Jeho základní komponenty jsou většinou stejné, záleží na tom, jak se naskládají a naprogramují jako celek,“ popisuje Pavel Dragoun z brněnského Siemens. „Primární je samozřejmě vždy dodávka čerstvého vzduchu a jeho cirkulace, a dále tepelný komfort, tedy topení, chlazení i vlhkost vzduchu. Protože tady jde o zabezpečení archiválií, které má svoje specifika, nastavili jsme podle nich náš systém v příslušných prostorách.“

Řídicí systém Desigo CC umožňuje ovládat měření i regulaci v obou budovách z jednoho místa. Vizualizace, tedy grafické zobrazení údajů, umožňuje obsluze vidět na jedné obrazovce všechny parametry, které potřebuje. Systém dokáže zasílat informace o případných poruchách do e-mailu nebo na mobilní telefon.

„Naměřená data se ukládají na několik let, takže máme potvrzení, že archivní materiály byly stále uložené ve správných podmínkách,“ konstatuje Martin Šmídek ze správy budov Moravského zemského archivu. A hned dodává, co nového modernizace přinesla: „V minulosti jsme měli jednu řídicí jednotku pro dvě patra. Kdyby měla poruchu, tak by ta dvě patra byla vyřazena z provozu. Teď máme řídicí jednotku v každém patře, takže případná porucha by ovlivnila jen jedno patro. Navíc jednotky na patrech dokážou fungovat úplně nezávisle. Pokud by nastal problém v celém řídicím systému, řídicí jednotky v patrech pojedou dál autonomně.“ Martin Šmídek oceňuje i to, že modernizovaný systém je pružnější, dá se s ním lépe pracovat a zapojovat do něj i techniku od jiných dodavatelů.

Řídicí systém Desigo CC umožňuje ovládat měření i regulaci v obou budovách z jednoho místa

Od mikrofilmů k digitalizaci

Nejenom dokumentům, ale i zaměstnancům musí systém měření a regulace Siemens zajišťovat potřebné podmínky. Tedy třeba i restaurátorkám. Restaurátorské oddělení archivu tvoří samé ženy a dokážou s dokumenty udělat zázraky. „Umějí třeba starý pergamen uvést do podoby, která se od té původní příliš neliší,“ uvádí doktor Macek. „Ale v archivnictví není naším cílem úplně napodobit originál. Pokud už nějaký kousek pergamenu chybí, tak se sice doplní, ale musí být zřejmé, že tam díra byla. Nám jde o původnost.“ Zdejší archiválie netvoří jen papír nebo pergamen v kožených či dřevěných deskách, mapy, fotografie, filmové nahrávky a další písemné a obrazové záznamy. Jsou zde i místnosti plné mikrofilmů. Zachycení na mikrofilm je totiž stále standardní technologií uchování dokumentu.

Dnes ovšem svět přechází do digitální éry, takže i tady dokumenty převádějí do digitální podoby. Za standardní formát se obvykle považuje nekomprimovaný TIFF. „Vývoj v digitalizaci jde ale hodně rychle dopředu, tak snad se nestane, že za pár roků budeme mít problém převádět všechno zase do formátu jiného,“ poznamenává ředitel. Sbírky se stále rozrůstají o stovky běžných metrů archiválií ročně. Při tomto tempu by současné prostory měly stačit ještě na pár desetiletí.

Přibývají například dokumenty ze státní a veřejné správy. Když je chce úřad skartovat, musí o tom informovat pracovníky archivu, a ti vyberou, které z vyřazovaných listin mají význam pro zachycení doby, takže si je převezmou.

„Těžké to někdy bývá u obecních kronik. Legislativa totiž stanovuje, že za deset let po uzavření svazku platí povinnost předložit kroniku ke skartačnímu řízení do státního archivu, tedy k nám. Některé obce nebo kronikáři si to neuvědomují, považují kroniku za své vlastnictví. Už jsem viděl, že po úmrtí kronikáře se kronika objevila na internetových aukcích. Když je uložena u nás, je to záruka, že zůstane zachována. Obcím ale nabízíme, že kroniku digitalizujeme, takže si ji mohou třeba vyvěsit na svůj web,“ popisuje doktor Macek.