Roboti jdou do práce. A kam půjdou lidé?

Dávno už to není jenom tak, že průmyslové roboty zastanou práci dělníků v továrnách. Tlačí se i do služeb. Robotické automobily začnou v některých zemích už brzy přebírat práci taxikářů a časem zřejmě i řidičů velkých kamiónů. Automatické pokladny už nahrazují práci pokladních v obchodech.

Ale umělá inteligence zabírá i místa příslušníků střední třídy. Zaměstnance bank vyhání z práce internetové bankovnictví. Dobrý software sestaví jednoduchou právní smlouvu stejně dobře jako právník. Nově vyvíjené programy už umějí vyhodnotit snímky z vyšetřovacích přístrojů tak jako zkušení lékaři, i když se do praxe ještě nedostaly. Na rozdíl od softwaru, který píše jednoduché zprávy do médií. Třeba Los Angeles Times využívají program, který z dostupných odborných digitálních dat bleskově sestaví na web zprávu o tom, kde a kdy udeřilo zemětřesení, jak rychle se šířilo, jak bylo silné. Jiné počítačové programy zpracovávají do novinové podoby data o ekonomických výsledcích firem. Odborný časopis Journalism Practice dal třiceti čtenářům přečíst krátké sportovní zprávy a pak se ptal, které napsal počítač a které člověk. Nikdo to nepoznal zcela správně.

Ostatně o tom, jestli lidé dostanou práci, už začínají počítače rozhodovat i přímo. Jak uvádí časopis New Scientist, personální agentury minimálně v anglofonních zemích už používají software, který pročítá žádosti o zaměstnání a vyřazuje zájemce, kteří nevyhovují podmínkám: stačí, aby byli příliš vtipní nebo použili slova, která počítač nezná. Na jejich přihlášku se už člověk ani nepodívá.

Viditelná ruka státu

Kam tedy vývoj míří?

Ekonomové David Autor a David Dorn nedávno v rozboru pro list New York Times dospěli k závěru, že za čas nastane polarizovaná poptávka: po manažerech a špičkových vývojářích a pak po zaměstnancích na nejnižších příčkách pracovního žebříčku, na jejichž práci se robot nevyplatí. Ostatní budou mít smůlu.

Uznávaní američtí ekonomové Jeffrey Sachs a Laurence Kotlikoff připravili studii nazvanou „Chytré stroje a dlouhodobé strádání“. Konstatují v ní, že v minulosti lidé během svého pracovního života mohli část výdělku investovat (třeba prostřednictvím fondů) do akcií výrobních podniků, tedy vlastně i do využívání strojů. Na ziscích z nich se tak alespoň trochu podíleli. Ale dnes, tvrdí Sachs a Kotlikoff, už stroje vytlačují z práce tolik lidí, že mladí zaměstnanci si už nestačí vydělat dost na to, aby mohli do strojů sami investovat. Nepříliš optimistické řešení vidí tito ekonomové v tom, že zasáhne stát a majetek díky změnám daňových zákonů přerozdělí – a to i na úkor současných starších zaměstnanců, kteří si stačili něco vydělat a investovat…

Noah Smith ze Státní newyorské univerzity ve Stony Brook na stránkách renomovaného názorového časopisu The Atlantic zase soudí, že budoucností lidí by mohlo být přímé vlastnictví robotů. Dnes mívají řemeslníci svou dílnu. V budoucnu by mohli vlastnit malý provoz se specializovanými roboty, s nimiž by pracovali na úkolech nevhodných pro velkovýrobu. Další jeho myšlenka pak působí dosti překvapivě. Navrhuje, že by americká vláda každému občanovi koupila majetkový podíl na společnostech, které vydělávají díky moderním technologiím. Tím by lidé měli mít zabezpečeny určité příjmy potřebné k životu v technologickém světě.

Základní příjem pro každého?

A do diskusí v posledních letech proniká možná ještě zvláštnější myšlenka. Říká se jí „základní příjem“ a její podstatou je, že každý občan bude od státu dostávat peníze, ať už pracuje, nebo ne. Současně by stát zrušil důchody, rodičovské příspěvky, sociální stipendia a další dávky. Základní přidělovaný příjem by měl stačit na běžné životní potřeby. Kdo by chtěl víc, musel by si najít práci nebo podnikat, v tom případě by pobíral jak základní příjem, tak i své výdělky.

Mezi příznivci myšlenky jsou ekonomové levicoví, kteří ji chápou jako sociální záchrannou síť, i pravicoví – ti oceňují, že systém by nahradil současnou nákladně provozovanou soustavu různých sociálních dávek. Část ekonomů je zdrženlivější, navrhují (jako dříve třeba proslulý Milton Friedman) jen tzv. negativní daň z příjmu. To znamená, že lidé, kteří vydělávají málo, dostanou od státu vyrovnání příjmu do určité hranice. Tedy fakticky mají zajištěný základní příjem, ale jen když pracují.

Část teoretiků soudí, že základní příjem se nedá ufinancovat ani při změněném systému daní, protože drtivá většina obyvatel by přestala pracovat a vytvářet jakékoli směnitelné hodnoty. Jiní – třeba Götz Wolfgang Werner, zakladatel mezinárodní sítě drogerií DM a pak ředitel škol pro manažery – zase předpokládají, že lidé se zajištěným příjmem budou více schopni se vzdělávat a najít si práci, která jim bude nejlépe vyhovovat, ale také lépe pečovat o děti a staré lidi. A pokud jde o práce, které dnes nechce vykonávat nikdo a robot je zatím neumí, bude nutné za ně platit tolik, aby lidi zase přilákaly.

Systém zaručeného základního příjmu by však zřejmě dál rozděloval společnost na část, která by dobrovolně či nedobrovolně žila jen z rozdávaných prostředků, a na lidi, kteří si dokážou nějakou práci najít a budou na tom podstatně lépe.