Převládnou malé elektrárny

V bouřlivém prostředí energetických inovací se podle Weinholda těžko odhadují budoucí trendy. I on se svým týmem neustále sleduje noviny, je napojen na akademická pracoviště. „Pokud jde o hardware, tak vidíte několik let dopředu, co se chystá. Ale pokud jde o zpracování dat, které je čím dál důležitější, tak nelze vyloučit překvapení,“ řekl Weinhold, který nedávno navštívil kolegy ze Siemensu v Česku a seznamoval je s firemními i globálními novinkami.

Pro nejbližší dobu vidí jako nejdůležitější inovaci uvedení elektromobility do praxe a s tím spojené změny. „Budou státy, kde se během jedné generace v tomto oboru odehraje obrovská změna,“ tvrdí Weinhold s tím, že dále je třeba sledovat vývoj nových baterií a vodíku jako pohonu. „Vodík má velkou budoucnost, protože můžete kombinovat obnovitelné zdroje a elektrolýzu, čímž hodně ovlivníte emise skleníkových plynů. Dá se používat i jinde v průmyslu. A pokud jde o pohony aut, tak je v tuto chvíli otázka, co převáží, zda spalovací, elektrické, vodíkové, nebo nějaké kombinace.“

S uhlím budeme žít ještě desítky let

Česko nyní rozhoduje o budoucnosti své jaderné energetiky, Weinholdovo rodné Německo se rozhodlo s jadernými elektrárnami skončit do konce roku 2022. Konvenční elektrárny budou podle něj potřeba i do budoucna především jako záložní zdroje a jádro je a bude stále otázka jednotlivých států. S uhelnými elektrárnami budeme podle něj žít ještě několik desetiletí. V případě obnovitelných zdrojů – především větru a slunce – je potřeba stále pracovat na efektivitě a pružnosti práce s nimi. Budoucnost uhlí jako zdroje je kombinace energetické bezpečnosti, ochrany životního prostředí i pracovních míst s uhelnými elektrárnami spojených.

„Je to kombinace několika témat, která se musí vyřešit, což půjde daleko za rok 2030. Spíš bych se díval k roku 2040,“ odhadl Weinhold perspektivu existence uhelných elektráren ve střední Evropě, především tedy v Německu, kde k vyšší efektivitě tohoto zdroje tlačí průmysl i vládu rozhodnutí odstavit jaderné elektrárny.

Tam se stalo podle něj strategickou otázkou právě to, jak zvýšit efektivitu nejaderných zdrojů a podíl obnovitelných zdrojů. A tam je prostor pro firmy jako Siemens, které kombinují výrobu zařízení pro tradiční zdroje elektřiny s novinkami. Budoucnost energetiky je totiž podle něj v decentralizaci a zároveň v tom, že správci sítí budou mnohem lépe a rychleji pracovat s daty, protože jim nová zařízení vybavená senzory budou dodávat obrovské množství dat.

„Když jsem v 80. letech studoval elektroinženýrství, tak se počítalo s obrovskými centralizovanými elektrárnami. Teď spíš předvídáme stavbu menších nezávislých zdrojů energie, které budou často sloužit jen určitému místu, městu nebo supermarketu,“ řekl Weinhold. „Když jsme si to modelovali, tak nám vyšlo, že kolem šedesáti procent budou elektrárny o výkonu menším než sto megawattů.“

Nejen jednotlivé země, ale každé místo si bude muset najít nejvhodnější energetický mix. Ve Finsku Siemens pomáhá navrhovat obchodní centrum, které má být fakticky energeticky soběstačné. „Musíte použít moderní technologie, vlastní baterie, musíte rozumět tomu, jak se síť chová, mít senzory, z nichž budete mít data, ta data umět analyzovat, lépe předvídat možnosti obnovitelných zdrojů, bude to prostě taková aplikace,“ vysvětlil Weinhold svoji představu budoucnosti.

Zároveň je potřeba, aby taková aplikace byla otevřená pro ostatní, aby systém, který firma buduje, byl dostatečně otevřený pro další vývojáře i pro sdílení dat. „Pokud vybudujete uzavřený systém, kde si zákazník bude moci koupit systém jen od vás, tak to je konec,“ řekl Weinhold.

Globální firmy jako Siemens mají podle něho výhodu, že mohou takové systémy vyvíjet a využívat spolupráce svých vlastních týmů z různých oborů. V Česku je podle něj výborná základna firmy jak mezi dvanácti tisíci zaměstnanci Siemensu, tak mezi technickými univerzitami. „Je to závod, který nemůžeme vzdát,“ řekl Weinhold s tím, že například vytvářejí partnerství s firmami, které umějí dobře pracovat s daty.

Rizika: státní regulace a baterie

Se svým týmem Michael Weinhold identifikoval dvě největší nejistoty, které se týkají budoucnosti energie: jedno je regulace trhu a druhá je skladování energie. Zatímco druhý případ je technická záležitost, první je politika. „V případě regulace musíte rozumět každé zemi zvlášť, protože regulace jsou hodně odlišné,“ říká s jistým zklamáním v hlase.

Na energetiku je podle něj třeba se dívat „holisticky“, tedy jako na největší možný celek, protože se v ní děje příliš mnoho změn najednou. Proto je třeba například uvažovat o inovaci v bateriích a zároveň sledovat možnosti, jak dostat elektřinu do spotřebitelských aplikací „bez prostředníka“, tedy bez baterií či složité přenosové soustavy. A když je nadbytek elektřiny, třeba kvůli vyššímu využití obnovitelných zdrojů, protože právě svítí slunce a fouká vítr, tak je třeba vědět, zda má smysl ji skladovat, nebo nasměrovat jinam, do jiných sektorů. „Už funguje například předehřívání nebo předchlazování budov,“ vysvětlil Weinhold.

Má tedy při tomto přístupu smysl, že například v EU si dělá každý členský stát svoji vlastní energetickou politiku? „Měli bychom přemýšlet o mezinárodním systému, protože nemá smysl se zastavovat na hranicích, společně přemýšlet, kde je nejlepší umístit elektrárny, jak nejlépe využít peníze a zdroje, které máme,“ říká Weinhold.

Michael Weinhold (54)

Jeho oficiální titul zní „chief technology officer“ energetické divize koncernu Siemens. On sám se vidí jako vědce, který je v tuto chvíli spíš manažerem se specializací na budoucnost energetiky a s ní spojených zařízení. Elektrické inženýrství studoval v rodném Německu a v USA, má doktorát a vyučuje také na technické univerzitě v Dánsku. V koncernu Siemens působí od roku 1993. Technologický vývoj související s elektřinou vede od roku 2004.

Technologie nás totiž k mnoha změnám dotlačí sama, naznačuje Weinhold a přidává historku z Austrálie: „Mladí lidé jako můj syn si už nekupují magazíny o autech jako my. Vlastnictví auta je nezajímá. Manažer jednoho velkého města v Austrálii mi nedávno řekl, že mladí dávají přednost veřejné dopravě, protože mohou být on-line na svém telefonu.“ Z pohledu technologa je potřeba vyřešit jediné: kde se bude nejvíc zařízení nabíjet, jestli doma, nebo v práci, nebo v supermarketu, či třeba během cesty na silnici na chytrých dálnicích. „Už jsme pro jedno německé město dělali na toto téma studii, protože chce rekonstruovat infrastrukturu a chce vědět, kde postavit nabíjecí stanice.“

O elektromobilech se píše hodně, ale překvapivě hodně se prý děje také v oboru elektroletadel. „V Siemensu na to máme samostatný program. Tato ‚e-letadla‘ v sobě mají veškerou myslitelnou možnou poslední elektroniku od řízení spotřeby přes baterie a generátory. Pro krátké lety to bude fungovat a do budoucna pro ně musíme vymyslet energii odvozenou od obnovitelných zdrojů,“ řekl Weinhold.

„Také pracujeme na hybridním elekroletadle, které bude kombinovat elektřinu a klasické zdroje, které potřebujete hlavně na start, kdy je potřeba hodně energie, a také na dlouhé lety. Do dvou tří let ale uvidíme elektrické drony jako taxíky na krátké vzdálenosti,“ dívá se Michael Weinhold do blízké budoucnosti.