Pole je základ, na jídlo z živných roztoků si ještě počkáme

Pane profesore, mohla by se města stát soběstačnými v zásobování potravinami? Třeba pěstováním plodin na střechách nebo v podzemních velkopěstírnách pod umělým ultrafialovým světlem?

Existuje určitě prostor pro pěstování rostlin bez půdy – v hydroponiích, tedy v živných roztocích, anebo na půdách, které se pro zemědělství nehodí. Ale i města se vyvíjejí tak, že v nich bude vysoká hustota obyvatel. Aby se pro ně získalo na tak malé ploše dost potravin, museli bychom uvažovat o tak intenzivní produkci, že by se to asi dostalo za hranice biologických možností rostlin. A pokud jde o městské podzemí: vezměte si, jak drahé je třeba hloubení metra. Potraviny z umělých prostor pod městem by musely být nedostupně drahé. I města budoucnosti budou určitě potřebovat jídlo vytvořené v mimoměstské krajině.

Počet obyvatel v bohatých zemích stagnuje. Znamená to, že se tam může změnit charakter produkce potravin, třeba že bude možné přejít na ekologické zemědělství, které nepoužívá chemická hnojiva a postřiky? Mezi obyvateli měst je populárnější než mezi lidmi na venkově.

Existují studie, které propočítávají, že by to tak mohlo někdy být, ale osobně jsem skeptický. Lidé se stěhují do měst, na venkově zůstává stále méně lidí, takže práce v zemědělství musí být vysoce efektivní a intenzivní. Ale ekologické zemědělství naopak představuje extenzivní rozvoj, pro který nebudou podmínky. Jinou věcí je, že zemědělství má nejen funkci produkční, ale i krajinotvornou. V obrovských Spojených státech mají ohromná intenzivně obdělávaná pole, ale také velké národní parky a v nich divočinu. Na to v Evropě prostor nemáme, takže musíme pořád hledat nějaký dobrý kompromis, abychom intenzivním zemědělstvím nezplundrovali krajinu.

Nicméně v zemích, kde nepřibývá obyvatel, se aspoň nezvyšují požadavky na zemědělskou produkci...

Ale zvyšují. Mění se skladba jídelníčku. Chutnají nám dobré sýry, dobrá šunka, rádi si dáme kvalitní steak. Ale kvůli tomu stoupají nároky na rostlinnou produkci, protože drtivá většina úrody nekončí na našem stole, ale jde na krmení hospodářských zvířat. Teoretickým řešením by mohlo být, kdybychom se všichni stali vegetariány. Nebylo by nutné krmit hospodářská zvířata a nároky na zemědělství by se snížily na zlomek těch současných. Problémem by byl chybějící hnůj, který by se musel úplně nahradit chemií. Ale hlavně: to je jen teorie, protože většina lidí nechce být vegetariány. A podívejte se do světa – jakmile v chudých zemích trochu zbohatnou, začne jím víc chutnat maso. Tlak na rostlinnou produkci prostě určitě poroste.

Nestačilo by lidem umělé maso, o jehož vytvoření se vědci snaží?

Zatím nejdál při vývoji umělého masa kultivovaného v živných roztocích v laboratoři se dostal profesor Maastrichtské univerzity Mark Post. Ani on se zatím neobejde bez telecího fetálního séra. To znamená, že se z dělohy březí krávy císařským řezem vyjme ještě nenarozené tele, jeho krev se nechá srazit a sérum z ní se pak použije do živného roztoku. To se třeba časem změní. Ale co si budeme povídat, jsme mlsní. Někdo nám může říkat, že v umělém mase je spousta proteinů a kdoví čeho, ale když to bude chutnat jako piliny, lidé na to frontu stát nebudou. Opravdové maso má svoji chuť proto, že zvíře žralo rostliny obsahující minerální látky a další vhodné živiny. Možná se jednou podaří tohle všechno v laboratoři napodobit a pak i umělé maso bude chuťově nerozeznatelné od opravdového. Na to si ještě počkáme. Pokud se to povede, požadavky na zemědělství se sníží.

A co genetické inženýrství? Myslíte, že ho Evropané přijmou tak, jako jej dnes akceptují Američané?

Nedávno jsem viděl zajímavou studii o pokusu, který dělali v Norsku. Výzkumníci vzali normálního lososa, balili jej do různých obalů a prodávali za různou cenu. Když tohoto – opakuji běžného – lososa označili jako geneticky modifikovaného, nikdo ho nekupoval. Ani když snižovali jeho cenu. Nakonec ho nabízeli zadarmo a stejně si ho vzalo jen pár zákazníků. Z toho je poznat, že lidé v bohaté evropské zemi nechtějí kupovat geneticky modifikovanou rybu. Pak ale toho lososa zabalili do obalu, na němž se psalo, že je geneticky modifikovaný a díky tomu obsahuje podstatně víc omega-3 polynenasycených mastných kyselin, o kterých je známo, jak jsou zdravé. Takovou rybu si za normální cenu koupilo asi 7 % zákazníků. A když tu rybu zlevnili, bral si ji každý pátý, šestý kupující. Samozřejmě, byl to jen pokus, ale je z něj vidět, v čem je zakopaný pes. Současné genetické modifikace míří na zemědělce, aby to měli jednodušší, nemuseli používat tolik chemikálií, nemuseli tolikrát jezdit do polí a ušetřili za naftu. Ale tohle evropské zákazníky nezajímá. Když však genetické inženýrství opravdu nabídne jinou kvalitu pro spotřebitele, tedy lepší, zdravější a levnější jídlo, bude mít šanci.