Pokles zájmu o techniku má dvě příčiny: slabou znalost matematiky a společenské prostředí

Statistická data hovoří o klesajícím počtu studentů technických oborů na středních a vysokých školách. Budoucí prognózy jsou až děsivé, o technicích se pomalu začíná hovořit jako o „vymírajícím druhu“. Sdílíte také tuto skepsi a obáváte se budoucnosti?

Já tuto skepsi spíše nesdílím. Podíváme-li se na uvedená statistická data prizmatem demografické křivky, uvědomíme si, že je tento stav do značné míry vyvolán poklesem počtu mladých lidí ve věku studentů středních, resp. vysokých škol, a porovnáme-li je s čísly z minulosti a s odhady na léta příští, zjistíme, že tato vlna poklesu postupně prošla mateřskými, následně základními a středními školami a teď postupuje na školy vysoké. Jedná se tedy o nezvratný obraz reality, který nám nezbude než přijmout. Druhý důvod, který tento stav negativně ovlivňuje, je celospolečenský. I přes tuto skutečnost však například my nemáme výrazný problém najít na pozice, které potřebujeme obsadit, kvalitní techniky.

To jsou zajímavá tvrzení, která stojí za bližší výklad. Čím to je, že zrovna Siemens nemá problém najít kvalitní techniky, a jiné firmy ano?

Vysvětlení je podle mého názoru v tom, že na rozdíl od firem, které si na nedostatek techniků stěžují, máme odlišný přístup k absolventům. Neočekáváme, že budou ze studia připraveni okamžitě zapadnout do firemních procesů a používat konkrétní nástroje. My máme zájem o absolventy, kteří mají širší znalosti, nejlépe ve více oborech. Na konkrétní podmínky v naší firmě pak není problém je v rámci našeho rozvojového programu připravit. Velmi si vážím ocenění České studentské unie, která nás na základě průzkumu mezi studenty vyhlásila za druhého nejlepšího zaměstnavatele v oboru strojírenství. Myslím si, že kromě atraktivnosti značky Siemens má právě tento přístup vliv na to, jak studenti naši firmu vnímají. Důležitá je i motivace studentů začít technické obory studovat, ale především tato studia dokončit a pak v oboru zůstat. A tady dostává tento problém celospolečenský rozměr. Studenti se rozhodují pro obory, které mají ve společnosti vyšší prestiž a jsou lépe finančně ohodnoceny.

Co tak atraktivního tedy Siemens absolventům nabízí?

Vedle atraktivního finančního ohodnocení je to především perspektiva kariérního rozvoje. Mnoho firem nabízí různé programy rozvoje manažerských dovedností. My jsme ale vedle toho zavedli další program – program rozvoje pro technické specialisty. Technikům v něm nabízíme možnost rozvíjet své kompetence a v souladu s tím také růst v hierarchii firmy. Tak mohou dosáhnout pozice srovnatelné s těmi, které byly dříve dosažitelné pouze pro manažery. To jim tedy dá možnost zůstat pracovat v technické oblasti, dostat se na špičku ve svém oboru a vytvářet hodnoty prostřednictvím vlastních technických znalostí. Náš koncept kariérního rozvoje expertů je svým rozsahem mimořádný a týká se profesí, které vytvářejí nové technické hodnoty: typicky to jsou pracovníci výzkumu, vývoje, engineeringu, konstrukce, výrobní technologie, kvality a servisu. To je také jediné kritérium, které musí ten, kdo se rozvojového procesu účastní, splnit. Pak už záleží jen na jeho osobní ochotě a chuti na sobě pracovat a na podmínkách a potřebách oddělení, ve kterém působí. Pokud to úplně zjednoduším: dáváme mladým lidem dlouhodobou perspektivu a skrze tuto podporu jim dáváme najevo, že si jich a jejich práce vážíme. A to je velmi důležité. To je totiž přesně to, co v současné společnosti chybí a proč si mladí lidé technické obory nevybírají. Nevěří tomu, že by se v nich později dokázali dobře uživit, a nevidí v nich dlouhodobou perspektivu.

Řešení problému nedostatku kvalitních techniků tedy vidíte ve změně přístupu firem k mladým absolventům?

V podstatě ano, rozhodně je to jeden z důležitých faktorů. Určitě bych ale chtěl zdůraznit, že je chybou vinit z této situace jen vysoké školy, jak se to často děje. Vyčítá se jim jednak nízká úroveň a pak také neschopnost mladé lidi ke studiu přitáhnout. Na obhajobu škol musím říct, že u nás máme řadu velmi kvalitních technických vzdělávacích institucí. Mám tu čest být ve vědecké radě ČVUT v Praze, VUT v Brně a ZČU v Plzni. Když vidím, jací pedagogové tam působí, musím ocenit, že je mezi nimi mnoho skutečných kapacit ve svých oborech. Učitel, který je zapálený pro svůj obor, za sebou vždycky zanechá spoustu podobně zapálených studentů. Co se kvality absolventů týče, je normální, že se mezi nimi najdou takoví, kteří studiem jen tak tak propluli. Kromě nich je ale většina dobře teoreticky připravených a najde se celá řada těch, kteří jsou vynikající. Úloha školy získat studenty ke studiu, během studia je nezklamat a dobře je připravit pro budoucí praxi je klíčová, ale ne samospasitelná. Pokud na ni nebude navazovat široká nabídka kvalitního uplatnění pro absolventy, bude v podstatě k ničemu.

O vztahu provázanosti škol s praxí se diskutuje v podstatě neustále, ale opravdu funkční model ještě zatím nikdo nenavrhl, natož uskutečnil. Jak se na tento vztah díváte Vy z pozice vedení technologické firmy a potenciálního zaměstnavatele?

To je poměrně složitý problém. Jeho kořeny sahají až k vysokoškolskému zákonu a chybějícímu rozdělení škol na výzkumné univerzity a odborné vysoké školy. Pak by bylo zřejmé, které školy směřovat více k výzkumné činnosti a které by se měly primárně zaměřit na propojení s průmyslovými podniky a jejich každodenní praxí. Role výzkumných univerzit by totiž měla spočívat v tom, že budou průmysl inspirovat a lidem z praxe nabízet nové technologie, metody řešení problémů a budou jim ukazovat nové trendy v oborech. Tyto vědecké trendy by pak měly být určující pro definování náplně studia na těchto školách. Měly by se aktivně podílet na výzkumu a vychovávat vědce, kteří najdou své uplatnění ve veřejných a soukromých výzkumných institucích. Odborné vysoké školy by se pak měly primárně zaměřit na to, aby jejich studijní obory co nejvíce odpovídaly poptávce na trhu práce a byly velmi úzce provázány s průmyslovými podniky. Ty by ale měly být připraveny nabídnout studentům odborné praxe, ve kterých by si své teoretické znalosti mohli v reálném prostředí ověřit. Proto jsou oba extrémy, kdy jeden zastává názor, že by praxe měla de facto diktovat školám, a druhý, který nepropojuje nabyté teoretické znalosti s ověřením v praxi, velmi nebezpečné pro budoucí konkurenceschopnost našeho státu. To je ale, jak jsem již řekl, důsledkem nejasného nasměrování vysokých škol.

Mladí lidé si ale neplánují svou budoucnost jen na základě přísně racionálních důvodů. Často jdou za tím, co je jednoduše baví. Vypadá to tedy, že technické obory je zrovna nebaví. Proč to tak, podle Vás, je?

S tímto tvrzením bych tak úplně nesouhlasil. Například velkou většinu malých dětí „technika“ baví. Baví je cokoli rozmontovat a zase smontovat nebo realizovat své představy a nápady stavěním z Lega či ještě lépe z tradičního českého Merkuru. Tento zájem je zcela přirozený, jenže se časem někde vytratí. A bohužel se začíná vytrácet velmi brzy. Většinou to souvisí s nástupem na základní školu. Tam se totiž najednou z těchto hezkých a zajímavých věcí stane učební látka, která je často podávána tak, že většinu dětí znechutí, nebo jí dokonce vůbec neporozumí. A s vyššími třídami se tato nepříjemná situace ještě vyostřuje. Kvůli nedostatečným znalostem matematiky studenti ztrácejí dále svou motivaci, protože například nedokáží správě spočítat příklady ve fyzice, přestože jejich principům a podstatě rozumí. Matematika je totiž univerzálním jazykem, kterým se v technických vědách „mluví“, a kdo ji dobře nezná, ztratí s nimi společnou „řeč“. Proto ve všech článcích a rozhovorech, které jsem na toto téma již měl, stále opakuji dvě klíčové věci: s motivací dětí se musí začít nejlépe už v mateřských školkách, kde jsou ještě děti s nepotlačeným a nezničeným zájmem o vše nové a „technické“; a musíme vrátit vážnost a kvalitu výuce matematiky, která je nutným základem pro další technický rozvoj. Bez matematiky to zkrátka nejde.

V poslední době se hodně diskutuje o tzv. duálním školství, které je velmi úspěšné např. v Německu. Myslíte si, že by se měl tento systém rozšířit i u nás?

Převzetí německého modelu duálního školství, nebo alespoň inspirace tímto modelem, se pochopitelně nabízí jako jedna z dobrých možností, jak vylepšit současnou neutěšenou situaci obzvlášť v oblasti učňovského školství, které je v kritickém stavu. Pro nás to ale přece není nic nového! Každý ví, že v minulém století byla těsná spolupráce výrobních závodů se středními školami a odbornými učilišti zcela běžná. Principem duálního vzdělávání je, že teoretickou výuku zastřešuje stát a praktickou část výuky zajišťují firmy. A to je, podle mě, dobré. Budovat dnes učňovská střediska jako samostatné a nezávislé organizace je finančně neudržitelné. Vybavit takové školy například špičkovou obráběcí technikou je extrémně drahé. Úkolem učňovské školy je především vychovávat takové učně, kteří budou umět ovládat moderní techniku. Je pro ně proto velmi důležité, aby si teoretické znalosti mohli ověřit přímo na strojích, na nichž budou později pracovat. Navíc mezi firmou a učněm vznikne v průběhu studia určitá vazba a záleží potom na konkrétním podniku, jak ji bude umět využít pro zachycení těch nejlepších absolventů.

Myslíte si, že by se žák měl už na začátku studia zavázat dané firmě, že do ní po skončení nastoupí?

Nemyslím si, že by to byl dobrý přístup. Jak může patnáctiletý člověk, ještě skoro dítě, rozhodovat o svém dalším životě? V Německu duální vzdělání funguje tak, že firma si může z absolventů vybrat, kdo se jim hodí. Tento výběr je často poměrně náročný, projdou jím jen ti nejlepší. Absolvent si naopak může svobodně rozmyslet, zda chce pro firmu pracovat, nebo ne. Vše by mělo fungovat na principu naprosté dobrovolnosti ohledně vzájemné nabídky a poptávky.