Od Merkuru k nápadům v počítačových databázích

Jaroslav Vancl se narodil jako první ze čtyř synů majitele malé strojírenské továrny v Benátkách nad Jizerou, prošel několika dalšími strojírnami, kde sbíral zkušenosti, provozoval firmu na vrtání artézských studní... Ale nejúspěšnější myšlenku měl po válce, kdy se objevila velká poptávka po dětských hračkách. Jednu takovou vymyslel – byla to stavebnice nazvaná Inventor. Skládala se z kovových dílků spojovaných kovovými háčky. Po jejím patentování ji začal v roce 1920 vyrábět ve svém závodě v Polici nad Metují. Moc úspěšná nebyla, protože se ukázala pro děti příliš složitá. Pak ale Jaroslav Vancl stavebnici předělal, dílky začaly být spojovány malými šroubky a matičkami. Změnil také název, pod kterým ji od roku 1925 vyráběl: na Merkur.

Bystrý důvtip – i u geniálního vědce

Kromě toho, že pan Vancl investoval do patentu, nešetřil ani na reklamě. Zadával do řady novin inzeráty, které oslovovaly potenciální kupce: „Tatínku, prosím tě, kup mi mechanickou ocelovou stavebnici.“ A zdůrazňovaly výhody nákupu: „Radost malých inženýrů, konstruktérů a stavitelů. Účelně zaměstnává, bystří důvtip.“ Stavebnice Merkur se vyrábějí dodnes a prodávají se u nás i ve světě. Za dobu své existence vstoupily do snů milionů kluků (i dívek). Ale povedlo se jim také něco, co se hned tak každé hračce nepodaří: zapsaly se do dějin české vědy jako často uváděný příklad nápaditosti nikoli jen dětí, ale i vědců. Den před Štědrým dnem roku 1961 totiž postoupil geniální český vědec a technik Otto Wichterle ve své snaze využít gely k vytvoření měkkých kontaktních čoček docela daleko. Ale potřeboval vyzkoušet „výrobu“. Z dětské stavebnice Mekur tedy sestrojil prototyp odstředivého odlévacího zařízení v rotující formě, v němž jako náhon použil dynamo z jízdního kola. Na Štědrý den díky aparatuře odlil první čtyři čočky s velice pravidelným okrajem. Následující ráno ujížděl na oční kliniku, kde pacienti ověřili, že čočky v oku nijak nedráždí (pacienti leželi na klinice i o Vánocích hlavně kvůli očním zraněním a čočky pod dohledem lékaře vyzkoušeli na nezraněném oku). Ještě do Silvestra podal Otto Wichterle patentovou přihlášku.

Patenty formální i nedomyšlené

Dnes už nemáme Patentní úřad, ale Úřad průmyslového vlastnictví (ÚPV), i když se mu stále říká „patenťák“. Jak jeho pracovníci vyčíslují, na celém světě nyní platí asi 80 milionů patentů. V České republice jen asi 30 tisíc. A ještě dvě čísla z těchto zdrojů: V roce 2013 bylo podáno dva a půl tisíce patentových přihlášek platných pro území České republiky. Ale současně bylo prostřednictvím úřadu podáno jen 175 mezinárodních patentových přihlášek PCT (o nich ještě za chvíli). Jak těmto údajům rozumět? České patenty někdy zcela formálně podávají vysoké školy a výzkumné ústavy, aby tak vykázaly činnost a dostaly ze státních zdrojů další podporu. Vůbec však nepočítají s tím, že by se patent někdy uplatnil v praxi, takže se ani nezajímají o jeho mezinárodní ochranu. Samozřejmě stále existují vynálezci podobní Jaroslavu Vanclovi, jenomže si dostatečně nedůvěřují a patentují si svůj nápad jenom doma. Tím však zveřejní podrobnosti svého technického řešení. A protože jsou už patentové databáze dostupné na internetu, vlastně se tím informace nabízejí každému zájemci ve světě. A ten je pak může využít – pokud v jeho zemi nápad nebyl patentován. Proto Úřad průmyslového vlastnictví připomíná, že se dá jeho prostřednictvím podat mezinárodní patentová přihláška PCT. Ta umožní držiteli patentu „odklad“ – dává mu čas až tři roky od podání české přihlášky k tomu, aby si jej patentoval v zahraničí. „Pouhým podáním PCT přihlášky se totiž může výrazně zvýšit šance, že vynálezce osloví zájemce o jeho řešení nebo potenciál-ní investor. Firmy jsou často ochotny zaplatit již za řešení ve stadiu patentové přihlášky, v zahraničí jde o standardní praxi,“ připomíná Josef Kratochvíl, předseda ÚPV.

Inspirujte se u jiných

ÚPV na jedné straně varuje vynálezce před nedostatečnou ochranou, současně však českým firmám připomíná, že zahraniční nápady, které nebyly v Česku patentovány, jim jsou zdarma k dispozici. Najdou je například v celosvětové internetové databázi Espacenet. Tam mohou čeští podnikatelé hledat řešení, která by se jim mohla hodit nebo je inspirovat pro jejich vlastní vývoj. Pokud svůj „inspirovaný“ výrobek nebudou chtít vyvážet do zemí, v nichž je patentově chráněn, je jeho využití zcela legální.

Omezit ochranu vynálezů?

První patenty v současném slova smyslu byly udělovány v Benátkách v polovině 15. století. Zajišťovaly svému majiteli monopol na využití vynálezu po dobu deseti let. Až po dvou a více stoletích se pak patentové právo zrodilo v dalších zemích. Zhruba v polovině 19. století, kdy docházelo k nevídanému rozvoji techniky, se patentové právo dostalo na mušku spousty kritiků. Namítali, že vynálezcům umožňuje spát na vavřínech a brzdí potřebné inovace. A tato kritika se dnes opět oživuje, zejména v oboru informačních technologií. V nich vznikají výrobky, které se rychle dostávají na trh a stejně rychle jsou nahrazovány novými. Často zmizí ještě dřív, než je na ně potvrzen patent (což obvykle trvá přes tři roky). Z tohoto průmyslu se proto ozývají hlasy, že patentování nemá smysl, naopak, jen situaci komplikuje. Každý si totiž okamžitě patentuje, co může. Výsledkem je zmatek a spousta opožděných a vleklých soudních sporů mezi technologickými giganty, které opravdovým inovacím neprospívají. Drobný vynálezce aby se bál, kdy jej někdo zažaluje. Velké korporace sice patenty skupují, ale už je obvykle nelicencují menším firmám, takže se omezuje potřebná soutěž. Řešením by mohlo být patentovou ochranu významně omezit.

Nebo ochranu radši protáhnout?

Přesně opačný pohled pak má zejména farmaceutický průmysl. Současná patentová ochrana na dobu dvaceti let je pro něj krátká. Výrobce si patentuje nadějné kandidáty na nový lék, aby mu je nikdo nepřebral. Potom teprve probíhá další ověřování účinků látky, drahé pokusy na zvířatech, pak na nemocných lidech. Látky, které nesplnily očekávání, se vyřazují. Pro tu nejúspěšnější se hledá vhodná léková forma, připravuje se registrace u zdravotnických úřadů. To vše trvá v průměru dvanáct let. Výrobce tedy má jen osm let, a někdy ještě méně, na to, aby lék prosadil na trhu, přesvědčil o jeho výhodách lékaře, pacienty a zdravotní pojišťovny, a konečně na něm vydělal. Farmaceutické společnosti – malé i velké – tedy chtějí časové prodloužení patentové ochrany. Ve svém hodnocení situace napsal časopis The Economist, že reforma patentového práva by byla potřebná, jenomže by její příprava vyvolala obrovskou vlnu lobbismu a korupce. Takže případné změny budou spíše pozvolné. A nějaký novodobý Jaroslav Vancl bude stále moci přijít s tím, že na něco přišel a chce si nápad ochránit.