Od Hubbleova teleskopu jsem čekal hodně, ale výsledky ještě překonaly očekávání

Bral jste před čtvrtstoletím vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu jako běžný vývoj techniky, nebo jako velký skok v astronomii?

Sledoval jsem vývoj tohoto vesmírného dalekohledu dlouho. Na jeho přípravě se podílely skutečně vynikající osobnosti. Ještě před érou kosmonautiky přišel s návrhem na jeho postavení přední americký astronom Lyman Spitzer Jr., pak se projektu ujal další významný americký astronom Bob O'Dell a třetím klíčovým mužem v přípravách byl italsko-americký astrofyzik Riccardo Giacconi, který se stal prvním ředitelem Vědeckého ústavu pro kosmický teleskop v Baltimoru a obdržel i Nobelovu cenu za fyziku. Už kvůli nim jsem věřil tomu, že se Hubbleův teleskop stane vlajkovou lodí světové astronomie. Ale jeho současný výkon překonává i má velmi optimistická očekávání.

Je Hubbleův teleskop opravdu nejlepším vesmírným dalekohledem dosavadní doby?

Zcela určitě je špičkou posledního čtvrtstoletí kosmické astronomie. Zasloužila se o to geniální koncepce servisních oprav a modernizací teleskopu prostřednictvím misí astronautů v raketoplánech. To umožnilo celkem pětkrát porouchané součásti teleskopu vyměnit, ale hlavně instalovat do ohniskové roviny teleskopu dokonalejší přístroje odpovídající pokroku záznamové techniky. Paradoxně je dalekohled nyní daleko lepším přístrojem pro výzkum vesmíru, než byl po první opravě v roce 1993.

Byl začátek jeho provozu ve vesmíru více selháním kvůli nesprávně vybroušenému zrcadlu, anebo spíše triumfem lidských schopností díky tomu, že konstruktéři dokázali zajistit korekci?

Chybně vybroušené zrcadlo bylo důsledkem velkého naléhání na brzké vypuštění teleskopu. Naštěstí koncepce servisních oprav a velkolepá práce týmu optických specialistů dokázala problém perfektně vyřešit tím, že se do dráhy paprsků v dalekohledu vložil speciální optický korekční systém, který nejenom vadu odstranil, ale přispěl k tomu, že výsledek byl ještě lepší, než kdyby bylo původní 2,4m zrcadlo vybroušeno přesně podle specifikace.

Co považujete za největší přínos Hubbleova teleskopu pro světovou vědu?

Prakticky každý obor pozorovací astronomie – od výzkumu Měsíce přes tělesa naší sluneční soustavy až po hvězdy, planety v jiných slunečních soustavách, mlhoviny, galaxie, kvasary, černé díry atd. – získal v Hubbleově dalekohledu jedinečný přístroj se špičkovými parametry. Když astronomie získá data přístroji, které jsou citlivější, mají vyšší rozlišovací schopnost a kratší expozice, tak to vždycky přináší nové zásadní objevy. A tohle se u Hubbleova teleskopu zopakovalo minimálně čtyřikrát za posledních 25 let. Z konkrétních výsledků si nejvíce cením snímků tzv. hlubokých a ultrahlubokých či hraničních polí, kdy teleskop postupně zobrazuje mladé galaxie, které vznikly jen několik set milionů let po velkém třesku.

Obohatily poznatky z Hubbleova dalekohledu také českou vědu?

Čeští astronomové mohou využívat údajů z archivu snímků a spekter získaných Hubbleovým teleskopem stejně jako všichni odborníci na světě. Berou to dnes už jako samozřejmou součást svých výzkumů, protože archiv skýtá nepřeberné množství prvotřídních údajů o nejzajímavějších úkazech ve vesmíru. Funguje to ale také obráceně. Český astronom Ladislav Šmelcer z hvězdárny ve Valašském Meziříčí zaznamenal při rutinních pozorováních proměnných hvězd prudké zjasnění hvězdy V838 Monocerotis během noci 2. února 2002 a zalarmoval české i zahraniční pozorovatele, aby tento unikátní jev sledovali. To pak způsobilo, že hvězdu snímkoval Hubbleův teleskop, a obrazy plynných obalů v okolí hvězdy s využitím světelné ozvěny výbuchu patří k nejkrásnějším v galerii jeho snímků.

Bude v budoucnu stoupat význam dalekohledů umístěných ve vesmíru?

Kosmické dalekohledy současnosti navazují na úspěch Hubbleova teleskopu. Jsou nenahraditelné v těch oborech spektra, které není možné kvůli atmosféře sledovat ze zemského povrchu, tj. v astronomii záření gama, rentgenového, ultrafialového, infračerveného a mikrovlnného. Zdokonalenou verzí Hubbleova dalekohledu by se měl stát kosmický teleskop Jamese Webba (má být vypuštěn v roce 2018 – pozn. red.). Bude pracovat v perspektivním infračerveném oboru spektra, takže se dostane k ještě vzdálenějším a tedy i mladším kosmickým objektům z nejranějšího období po velkém třesku. Stejný trend bude probíhat i ve zmíněných dalších oborech elektromagnetického záření.

Zcela unikátním přístrojem je aparatura Evropské kosmické agentury ESA nazvaná Gaia, která byla do vesmíru vynesena v roce 2013 a zabývá se přesným měřením vzdáleností jedné miliardy hvězd napříč celou naší Galaxií.

A nemůže v budoucnu nabýt na větším významu třeba pozemská astronomie?

Pozemní astronomie má své vlastní trumfy v podobě dalekohledů s adaptivní optikou, která odstraňuje turbulenci a neklid zemské atmosféry (systém dynamicky koriguje změny v lomu světla a v proudění vzduchu v atmosféře například mírnou změnou tvaru zrcadla vnějším tlakem – pozn. red.).

Na Zemi lze postavit obří dalekohledy se zrcadly o průměru až 39 metrů, které mají větší sběrnou plochu než kterýkoliv myslitelný kosmický dalekohled a mohou se průběžně modernizovat, jak se zdokonaluje záznamová a výpočetní technika. Pouze na Zemi je možné stavět radioteleskopy pro decimetrové až metrové vlny v podobě celých sítí antén a plošné výměře až jeden čtvereční kilometr. Podobně se také dá spíše na Zemi než v kosmu pozorovat kosmické záření extrémně vysokých energií, jak ukazují současné přístroje observatoře Pierra Augera na jižní a Telescope Array na severní polokouli, které mají detektory rozmístěné na rovinatém území o ploše až tisíců čtverečních kilometrů.

Dá se v astronomii čekat nějaký obrovský průlom, který nahradí optická i radiová pozorování něčím úplně novým?

Když se podíváme na historii technického rozvoje astronomie za posledních 400 let od vynálezu dalekohledu, tak technické možnosti astronomie vzrostly v poměru jedna ku kvadrilionu. Už teď fungují aparatury zachycující neutrina z kosmu a pokusné interferometry pro detekci gravitačních vln, čili lze očekávat, že se způsoby výzkumu vesmíru budou i nadále pronikavě měnit. Kdybych náhodou chtěl předpovědět, jak moc se změní, tak to zaručeně nebude tak dobré, jako to, co nikdo předpovědět neumí.