Má smysl obávat se jen reálných hrozeb

K historickému tématu se hodí historický rozhovor. Tento se uskutečnil v roce 1998, kdy jeden z autorů objevu struktury DNA James Watson převzal v Praze čestný doktorát Univerzity Karlovy a medaili J. G. Mendela udělenou Akademií věd. V rozhovoru otevřel otázky, které jsou aktuální a kontroverzní dodnes. V té době profesor Watson začínal provokovat. Říkal: využijme genového inženýrství a odstraňme dědičné nemoci. Ostatní vědci se tehdy, stejně jako dnes, snažili změnit „vadnou“ genetickou informaci v nemocném člověku. Taková změna zůstává pouze v daném jedinci a „zemře“ spolu s ním. Watson doporučoval, aby se lékaři snažili změnit geny už v zárodečných buňkách, tedy ve spermiích a ženských vajíčkách. Pak by ovšem změnu v sobě mělo nejen dítě narozené po takovémto zásahu, ale i jeho pozdější potomci a šířila by se po světě. Etikové namítali, že to je hraní si na Boha či na přírodu.

Vaše vidění genové terapie prováděné na lidských zárodečných buňkách a přenášející genetické změny dalším generacím není ve vědeckém světě obvyklé. Proč podporujete něco tak odvážného?

Dělat genové zásahy v zárodečných buňkách je jednodušší a účinnější než v buňkách celého lidského těla. Už dnes je genové inženýrství schopné vytvářet rostliny, jež jsou odolné proti škodlivým virům. Možná tedy bude genové inženýrství časem schopné pomoci lidem, aby byli odolní třeba proti viru HIV. A tuto získanou odolnost budou lidé dál dědit.

Mnozí vědci, politikové i veřejnost se však bojí, že by šlo o přílišné riziko, a tak i zákony pro jistotu zakazují měnit genovou informaci vzdáleným potomkům...

Nemám rád zákazy naslepo. Neměli bychom automaticky říkat, že nesmíme sami sebe zlepšovat. Až budeme mít více poznatků, bude pravý čas lépe zvážit, jestli je větším nebezpečím virus HIV, nebo obrana proti němu. A třeba jednoho dne řekneme, že by vlastně bylo krásné mít děti, které se nemohou nakazit HIV. Měli bychom tedy zkoumat, jestli toho můžeme dosáhnout, a ne to předem odmítat.

Ale přece jenom, přenést změnu genetické informace na potomky a potomky potomků, není to nebezpečné? Vždyť případná chyba vzniklá v laboratoři by se pak šířila dál.

Nemyslím si to. Jsem přesvědčen, že musíme ponechat všechna genetická rozhodnutí o potomcích na jednotlivcích. Nebezpečím podle mě naopak je, když vám stát říká, co byste měl a neměl dělat.

A kdo má rozhodovat – lékař, nebo jeho pacient?

Matka, tedy budoucí matka. Ta by měla rozhodnout, co chce pro své potomky.

Vy se opravdu neobáváte, že by budoucí vývoj vědy mohl poškodit lidstvo?

Samozřejmě že může. Ale představte si, že by kdysi někdo řekl – není správné vyvíjet elektřinu, protože by ji pak mohl nějaký Hitler použít k zabíjení Židů. Hitler pak Židy stejně zabíjel – a bez elektřiny. Plynem. Tyranie je vždy schopná zneužít čehokoli proti lidem. Slýchám někdy názory typu – možná bychom mohli najít způsob, jak zničit nebezpečnou bakterii, ale neměli bychom tento způsob vyvíjet, protože by pak mohl být použit špatně. Jenže je těžké zastavit pokrok. Zvláště když vidíte, jak by mohly nové objevy lidem prospět.

Nejde jenom o zneužití vědy nějakým režimem, ale také o to, že by se vědecké poznatky mohly vymknout z rukou a způsobit nečekané škody. Proto se zřejmě lidé bojí umělého zasahování do genů.

Domnívám se, že má smysl obávat se reálných hrozeb. Třeba rakoviny. Ale proč se hned bát i vlastní představivosti? Genové inženýrství, zejména zásahy do zárodečných buněk, nám hypoteticky nabízí, že budeme schopni vytvořit odolnost proti nemocem. Představte si, že bychom dokázali změnit gen, který zvyšuje dispozice dostat rakovinu. Když máte možnost někomu pomoci, je třeba to zkusit a nepokoušet se to zakazovat. Když se podíváte do historie, uvidíte, že společnosti, v nichž existuje přirozená svoboda ke zkoušení nových věcí, jsou na tom lépe než společnosti, jež jsou ve vědeckém bádání zdrženlivé.

James Dewey Watson
Narodil se v Chicagu v roce 1928. V patnácti nastoupil na Chicagskou univerzitu, v devatenácti ji dokončil. Pak jej však k dalšímu studiu odmítly Harvardova univerzita a Kalifornský technologický institut. Titul Ph.D. tedy získal ve 22 letech na méně renomované univerzitě v Indianě. Ovšem na Harvard i Kalifornskou techniku se stejně dostal - už jako profesor. V pětadvaceti letech se na anglické univerzitě v Cambridge podílel na objevení struktury DNA. Za to získal ve věku pouhých 34 let Nobelovu cenu. Téměř 40 let, do roku 2007, byl vedoucím představitelem biomedicínského výzkumného ústavu v Cold Spring Harbor ve státě New York. Podílel se na řadě výzkumných projektů, včetně mapování lidského genomu - soubor dědičných vlastností člověka.

Provokatér Watson

V době tohoto rozhovoru se vědci teprve učili, jak by mohli zasahovat do lidských genů. Ale profesor Watson už říkal – až to zvládneme, nebojme se a měňme trvale dědičné vlastnosti člověka. Dnes se lékaři do genových terapií experimentálně pouštějí častěji, ale stále si netroufají (a obvykle ani nesmějí) dělat změny v zárodečných buňkách. Proč je James Watson ve svých názorech radikálnější? Jeden z jeho dvou synů trpí schizofrenií (rozdvojením osobnosti). Žije doma, nekomunikuje s okolním světem. A zřejmě právě jeho stav vedl Watsona k úvahám, zda by se zdravotní problémy daly rázně léčit genovou terapií. Později přestal mluvit jen o léčbě nemocí, ale rovnou říkal: geneticky podmíněnou chorobou je i hloupost a měla by se odstranit změnou v genech. V pořadu britské televizní stanice Channel 4 v roce 2003 dokonce řekl, že by bylo skvělé, kdybychom udělali genetickým zásahem všechny dívky pěkné. Popouzel tím genetiky a etiky, kteří říkali, že předbíhá možnosti vědy a vyvolává negativní emoce veřejnosti. Dráždil i politiky, kteří schvalovali zákony, jež zásahy do lidských genů omezují. Jenomže pak si provokatér Watson vyšlápl do minového pole. na podzim 2007 v novinovém rozhovoru pro Sunday Times letmo zmínil, že sociální programy pro Afriku jsou založeny na předpokladu, že inteligence tamních obyvatel je stejná jako naše, což ale testy nepotvrzují. Z následného skandálu se už nedostal. A nepomohlo, když říkal, že přece není rasista. musel opustit vedení výzkumného ústavu, i když některé projekty řídí dál. Ale stále tu zůstávají jeho kontroverzní slova o tom, že stát nemá lidem co zasahovat do jejich rozhodnutí o tom, zda chtějí „opravit“ svým potomkům jejich geny.