Když auta začnou hovořit

Kdyby auta spolu dokázala mluvit, o čem by si asi povídala? Budete se divit, ale odpověď na tuto dětskou otázku už v podstatě známe. Je poměrně všední, ovšem praktická: auta totiž spolu mluví o „banalitách“ typu dopravních komplikací, objížděk, nehod či stavu vozovky. Jde sice o rozhovor všední, ale zato velmi užitečný – a zatím také poměrně vzácný. Auta komunikující se svým okolím nejsou sice úplnou vývojářskou novinkou, skutečně hovornými se stávají ovšem jen postupně v posledních letech, během kterých se vozy postupně učí mluvit opravdu i s „cizími“. Právě proto tento koncept dostal název Car2X – název naznačuje, že auto může mluvit s jakýmkoliv jiným subjektem (libovolným X) vybaveným vhodnou komunikační technologií. Je pravda, že zatím vyráží z učeben jen na první výlety do okolí. Takovou laboratoří pod širým nebem byl například britský Newcastle, jedno z míst konání evropského projektu Compass4D, který ověřuje základní principy a možné postupy pro chytrou dopravu budoucnosti. Cílem bylo získat zkušenosti při tvorbě systémů, které by třeba dokázaly velmi pružně řídit semafory a další dopravní zařízení podle stavu dopravy a dalších okolností, automaticky zajišťovat hladký průjezd záchranářům a další podobné „triky“, na které by bylo za běžných okolností zapotřebí dohledu celého týmu zkušených dispečerů – nemluvě třeba o doslova oddílech policistů na křižovatkách.

Projekt Compass4D měl oficiálně skončit na konci roku 2015, ale prakticky díky zájmu a přesvědčení účastníků běží dodnes. A přidávají se další a větší: mezi Rotterdamem, Frankfurtem a Vídní už běží zkoušky chytrých dopravních technologií v mnohem větším měřítku.

Komunikační sítě

Projekt má velmi ambiciózní cíle, a měl řidičům ušetřit spoustu času a peněz, i když přesněji se to dozvíme samozřejmě až z jeho výsledků. Základem systému je přitom instalace komunikační sítě pro vozy, kterou tvoří zařízení nazývaná zkratkou RSU z anglického „Road Side Unit“, což bychom česky mohli jednoduše přeložit jako „silniční zařízení“. Celé zařízení je z technického hlediska možná nenápadný, zato velmi výkonný dříč. V podstatě jde o malé kompaktní rádiové moduly, jejichž úkolem je zajistit digitální bezdrátové spojení s kolemjedoucími vozy. Spojení je založeno na standardu, který všichni známe jako Wi-Fi (vysílá na 5,9 Ghz podle standardu IEEE 802.11). V podstatě jde tedy o velmi robustní, výkonné a odolné bezdrátové routery, které si dokáží hladce předávat rychle jedoucí vozidla a zajistit spojení nejen mezi nimi, ale také třeba s dispečinkem či jinými vzdálenými centry. V tomto případě samozřejmě mohou využívat i jiných způsobů přenosu dat, protože dosah jednoho routeru se (podle místních podmínek) pohybuje řádově ve stovkách metrů.

Informační analýza

Obtíž samozřejmě spočívá v realizaci tohoto na pohled poměrně jednoduchého principu. Ono se snadno řekne, že všichni účastníci provozu a každá součást dopravní infrastruktury (semafory, dopravní značky, parkoviště) mají vysílat do okolí informace, které ostatním pomohou se lépe a efektivně rozhodovat, ale v praxi z toho může snadno vzniknout příslovečné „zmatení jazyků“. Společnost Siemens proto vyvíjí hardware i software, který má informační záplavu zvládnout v reálném čase s takovou přesnost a rychlostí, aby účastníci silničního provozu měli ve výsledku k dispozici skutečně kvalitativně novou úroveň informací. Třeba takovou, aby se jim jen na základě sdílených informací mohlo dostat varování před hrozící srážkou s jiným vozidlem. Je samozřejmě zcela otevřenou otázkou, kdo tím „účastníkem“ vlastně bude. Dnes jsou stále řidiči stále v podstatě bez výjimky lidé, ale systém silniční komunikace „každého s každým“ může ještě výrazněji pomoci autonomním vozidlům. Ta z něj mohou získávat informace rychleji než lidé – a také na ně samozřejmě rychleji reagovat. Kdo ví, zda v brzké době vlastně nebude v případech náhlé potřeby zásah lidského řidiče považovaný za rizikový.

Zábava až na konec

Systém Car2X a jednotky RSU by měly rovněž na palubě vozu zajistit připojení k internetu – to by také za jistých okolností mohlo (téměř) zachraňovat životy. Samozřejmě, stahování videa osádkou jednoho vozu by nikdy nemělo síť přehltit tak, aby jinému vypadl bezpečnostní či informační systém. Ale to jsou přesně ty problémy, které dnešní projekty „chytré dopravy“ v praktických experimentech řeší. Jejich vyladění ještě určitě nějakou dobu potrvá, ale nic to nemění na tom, že budoucnost automobilismu se jeví být velmi „upovídanou“.