Kapesní příšerky zaměstnávají i právníky

Hře Pokémon Go se podařilo vyhnat hráče ven a dokonce je nutí hýbat se – tedy aspoň chodit. Využívá vyšší formu virtuální reality, rozšířenou (augmented) realitu, která propojuje fikci přímo se skutečným světem. Hráči se tedy dívají kolem sebe přes kameru a obrazovku mobilního telefonu, a na displeji se jim do opravdového záběru zobrazují příšerky, které mají chytat. Napomáhá k tomu samozřejmě systém družicové navigace GPS, gyroskop a akcelerometr zabudované v telefonu, které pomáhají určit polohu a pohyby hráče.

Ke hře si kupte hamburger

Hru vyvinula americká společnost Niantic, která se osamostatnila od společnosti Google, ve spolupráci s japonskou firmou Nintendo. Navázaly na počítačové hry a následně animované filmy o pokémonech (z anglického „pocket monster“ – kapesní příšera) už z devadesátých let. Nynější hra, Pokémon Go, byla spuštěna letos 6. července v některých anglofonních zemích a postupně i v dalších částech světa a okamžitě zaznamenala fenomenální úspěch. Ještě během léta si ji stáhlo do svých mobilů přes 130 milionů lidí. Jak to v takovýchto případech bývá, po úspěšném uvedení hry se ceny akcií zúčastněných firem rozhoupaly. Akcie Nintenda šly raketově nahoru na více než dvojnásobnou cenu. Když firma informovala, že nemá ze hry podstatný zisk, akcie zase strmě spadly, nicméně pořád zůstaly na ceně asi o 50 % vyšší než před uvedením hry. Nicméně producenti nepřišli finančně zkrátka. Hra je zdarma, ale hráči si mohou připlatit za některé její bonusy – koncem srpna za ně denně zaplatili deset milionů dolarů. Partnerem hry se také staly bufety McDonald‘s v Japonsku, v nichž organizátoři záměrně zřídili zájmová místa, která do jídelen lákají hosty. O tomto kontraktu se však zúčastnění vyjadřovali velmi zdrženlivě. Americká cestovní kancelář Geckos Adventures zase začala pořádat cesty na místa, kde se pokémoni hojněji vyskytují – ale v tomto případě se jen přizpůsobuje situaci, nemá s producenty žádnou dohodu. Další vývoj je nejistý, podle posledních zpráv hráčů začalo ubývat, protože je hra už omrzela. Avšak Niantic už chystá několik nových her založených na principu rozšířené reality, které by měly být pro hráče ještě zábavnější a zřejmě nabídnou i více komerčního využití.

Lovení v mobilu

Podstatu hry vezměme zkrátka – pokud ji hrajete, už to znáte, a pokud ne, asi vás velké podrobnosti stejně nebudou zajímat. Důležité je, že hráči se pohybují v reálném prostředí na ulicích – uvnitř budov to moc nejde, protože tam družicová navigace nefunguje. Svou polohu sledují na digitální mapě v mobilu, na níž jim program označuje místa, kde se vyskytují pokémoni. Když hráč na dané místo přijde, program mu potenciální kořist na displeji mobilu zobrazí do reálného místa a hráč ji může „ulovit“ pomocí speciálních koulí. Ty je možné získat třeba i na zastávkách, které jsou většinou na zajímavém místě dané lokality. Hráči také hledají pokémoní vajíčka, z nichž se příšerky vyklubou. Své pokémony mohou posilovat na určených místech a používat je k ovládnutí jiných virtuálních míst. Díky tomu všemu hra vytáhla své příznivce do ulic a nutí je k pohybu. Což je fascinující oživení možností videoher.

Žádost o pietu

Avšak možná nejzajímavější aspekt, který to přineslo, je právní: smějí vůbec pokémoni „běhat“ po území, které nepatří ani tvůrcům hry, ani jejím hráčům, ale někomu úplně jinému? Někdy šlo o citlivou otázku piety. Jako jedni z prvních poprosili herní nadšence, aby se zdrželi hry v jejich prostorách, pracovníci Muzea holocaustu ve Washingtonu. Pak i zaměstnanci památníku obětí v nacistickém koncentračním táboře v Osvětimi. „Nepokládáme hraní Pokémon Go za vhodné v prostředí Arlingtonského národního hřbitova,“ napsali ve tweetu také pracovníci tohoto pohřebiště, kam jsou ukládáni především američtí vojáci, kteří padli při plnění vojenských povinností, a kde je pochován i zastřelený prezident John Fitzgerald Kennedy a jeho bratr Robert. Hráči se začali motat také na úřadech a jiných místech, kam by jinak nevstoupili. Majitelé obytných domů se zase začali znepokojovat, že se kolem jejich vlastnictví potloukají ve dne v noci lidé, kteří mohou být hráči, anebo také lupiči, kteří se za hráče jenom vydávají, aby si „nenápadně“ obhlédli a vyfotografovali terén.

Virtuální narušitel

A už tu jsou právníci a hledají prostor k uplatnění. Reálné hranice pozemků jsou jasně vymezeny. Ale kde jsou jejich „digitální hranice“? Smí být cizí pozemek bez povolení zapojen do videohry a smějí se po něm „pohybovat“ objekty virtuální reality?Právník Brian Wassom z amerického Michiganu napsal o rozšířené realitě dokonce i knížku (Augmented Reality Law, Privacy and Ethics – Právo, soukromí a etika v rozšířené realitě). Podle něj není možné obvinit pokémony, či vlastně jejich tvůrce, ze vstupu na cizí území. Počítačové příšerky jsou přece digitální objekty. To, co hráč „vidí“, jsou pouze data uložená na serveru kdesi jinde a zobrazená jen na displeji telefonu. Vlastnická práva majitele pozemku jsou přímo narušena jen tehdy, pokud hráč v honu za pokémonem přeleze plot či jinak vstoupí na pozemek, kde nemá co dělat.Nicméně i tak mohou tyto neexistující objekty mít znatelný a dokazatelný vliv na fyzický svět, připomíná Wassom. Právě návštěvníci, kteří kvůli hře Pokémon Go narušují běžný provoz úřadů a institucí nebo překážejí běžnému užívání veřejných prostranství, mohou narušit právo jiných lidí na využití veřejných služeb. U hráčů, kteří „chytají“ pokémony před cizím domem nebo přes plot přímo na cizím pozemku, i když na něj nevstupují, je pak možná dokazatelné, že narušují práva majitele užívat svůj majetek obvyklým způsobem. A to, soudí Brian Wassom, už by mohlo být důvodem pro soudní žalobu. Zvláště v USA, kde jsou občanské soudní spory s velkými korporacemi podstatně běžnější součástí života než u nás.

Dohoda, nebo soud?

Že mohou nastat soudní spory kvůli honbě za pokémony, předpokládá i Emily McReynoldsová, programová ředitelka ústavu pro technologickou politiku z Washingtonské univerzity. „Zatím se však nedá říci, jak budou žaloby úspěšné u soudu,“ řekla pro časopis New Scientist. Inspiraci podle ní nabízí jiný případ. V něm šlo o virtuální vzkazovou službu Yik Yak, která pochází už z roku 2013. Do ní zapojení uživatelé mohou posílat a číst vzkazy jiných uživatelů, kteří se vyskytují v okruhu 2,4 kilometru. Po mnoha případech, kdy vzkazy charakterizovali jiní příjemci jako obtěžující, urážlivé a rasistické, se provozovatelé raději rozhodli utvořit vlastní virtuální bariéry: zablokovali přístup ke své službě v okolí škol, začali vzkazy automaticky cenzurovat podle vytipovaných slov a letos v srpnu dokonce zrušili anonymitu uživatelů, čímž o projekt okamžitě opadl zájem. Možná se Nianticu vyplatí, aby sám a včas nějaké vlastní hranice vytvořil dřív, než o ně bude muset bojovat u soudu, čímž by videohru ještě více zapojil do systémů běžného světa...