Jaká bude naše blízká budoucnost, jsme se zeptali několika významných osobností z oblasti vědy, výzkumu, ale také veřejné správy. Máme se na ni těšit, nebo se jí obávat?
Všichni se shodují na tom, že žijeme v době překotných změn a další vývoj lze s přesností jen velmi těžko odhadovat. Rychlost technologického pokroku se zvyšuje takovým tempem, že jakékoliv přesnější prognózy již přestávají být možné. Jedno je ale jisté: současný stav, ve kterém se naše civilizace momentálně nachází, je dlouhodobě neudržitelný.
Největší změny zřejmě čekají energetiku, která se stala základním pilířem našeho moderního života. Bude se muset přetransformovat do pestrého, stabilního, efektivního, ale především bezpečného mixu, který bude schopen uspokojovat naše rostoucí potřeby, ale zároveň obstojí i v podmínkách vysoké nestability – politické, ekonomické, ale i např. klimatické. Stranou ale nezůstane ani doprava. A potom samozřejmě výroba – tam dokonce vstupujeme do zcela nové etapy tzv. čtvrté průmyslové revoluce.
Předpokládám, že generace našich dětí, která se narodí za dvacet let, se ocitne ve zcela jiném světě, než jaký známe dnes. Daleko výrazněji než dosud se projeví důsledky megatrendů, které nabírají na síle. Pravděpodobně se zintenzivní urbanizace i migrace. Celosvětová populace bude dále stárnout a některé kontinenty budou vymírat, což se bude zřejmě týkat i evropy. Jen v České republice by podle některých prognóz do roku 2050, resp. 2065 mohl klesnout počet obyvatel na 7,8, resp. 7,5 milionu osob. Dá se tedy předpokládat, že nyní se prohlubující nedostatek pracovníků, zejména technických, ještě zesílí. Intenzivnější bude i globální propojování zahrnující obchod, finanční toky, informace. Ruku v ruce s tím se zrychlí i technologické změny.
Některé prognózy uvádějí, že se blížíme ke zlomovému bodu, od něhož rychlost technologického pokroku poroste exponenciálně. Použijeme-li určitou zkratku, příští generace bude žít v době, kdy by počítače mohly člověka překonat ve schopnosti uvažovat. S vysokou pravděpodobností se změní i podoba nástrojů, které používáme dnes. Miniaturní mikroroboty nazývané catony by například mohly pomoci měnit tvar zařízení dle potřeby konkrétního způsobu užívání. Mobilní počítač se vám tedy zvětší při procházení internetu nebo sledování filmu, a naopak se zmenší v případě transportu či telefonování.
Megatrendy budou stále důrazněji působit také na vývoj ekonomiky. Týká se to i České republiky a trendu nazývaného čtvrtou průmyslovou revolucí, označovanou i jako Průmysl 4.0. První tři průmyslové revoluce, které už máme za sebou, přinesly využití páry ve výrobě, zavedení masové produkce na výrobních linkách a využití elektronických systémů a výpočetní techniky. Ta současná nespočívá jen v další digitalizaci výroby, nýbrž v komplexní a hluboké změně průmyslové výroby spočívající ve využití internetu věcí, služeb a lidí. Změna bude generovat obrovské množství dat, které bude možné zužitkovat pro další analýzy (big data). Čím dál častěji budeme využívat i počítačové simulace, virtualizaci, aditivní výrobu (3D tisk), cloudová řešení nebo rozšířenou realitu (augmented reality).
Ovšem nejde jen o technologický zvrat. Budeme také svědky změn v postavení zaměstnanců zapojených do organizace průmyslové výroby a jejího řízení. Očekávaná enormně se zvyšující produktivita práce vyvolá tlak na efektivitu využívání pracovníků, na jejich kvalifikovanost a kreativitu. Objeví se nové profese, a těch bude hodně, a nové pracovní příležitosti například ve správě databází, 3D tisku aj. Současně se změní podoba tradičních odvětví.
Budou potřeba inženýři trochu jiného profilu – takoví, kteří budou umět myslet se systémovým nadhledem a budou schopni interdisciplinárního myšlení. Dnes vychováváme inženýry s užším zaměřením a do hloubky. K tomu bude nutné přidat i šířku.
Tento proces vyvolá tlaky na změny vzdělávacího systému. Pro země, jako je ta naše, to bude velká výzva, protože se ukazuje, že náš systém vzdělání zaostal za potřebami společnosti a ve vztahu k trhu práce není schopen reagovat na snižující se počet žáků. Že nás v příštích dekádách čekají velké změny, si už všimla i česká vláda, byť, jako obvykle, s určitým zpožděním za nejvyspělejšími státy. Jako svoji první iniciativu nechala zpracovat koncepční materiál popisující výzvy plynoucí z konceptu Průmysl 4.0 pro českou ekonomiku. Studie byla představena letos na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně a podílela se na ní řada odborníků z představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR a našich členských firem včetně Siemens CZ. Je dobře, že se vláda i firemní sektor zabývají budoucností, protože minimálně v ekonomické oblasti už teď můžeme ledacos udělat pro to, aby se příští dekády nestaly pro naši zemi hrozbou, ale spíše příležitostí.
Když se rozvinuly metody čtení dědičné informace, ptali se mne v roce 1998 novináři, kdy bude přečten genom člověka. Tehdy jsem to odhadoval na patnáct roků. A hotovo to bylo za pět let. Od té doby jsem velmi opatrný s prognózami.
Když už se ale zamýšlíte nad tím, jaký bude asi stav světa za dvacet či třicet let, tak se to pokusím odhadnout. Nemyslím si, že svět bude zásadně jiný než dnes. Věřím, že „stěhování národů“ už bude minulostí, že Evropská unie přežije tuto zkoušku a že si budeme dávat větší pozor na zachování „evropských hodnot“, které jsou sice založeny na toleranci k jiným názorům a jinému stylu života, ale zároveň jsou založeny na jistém dlouhodobém kulturním a civilizačním vývoji. Věřím, že Evropská unie bude za dvacet let silnější, lépe organizovaná a prosperující. Ve světě se sice bude válčit, ale naštěstí (doufejme) to budou stále jen lokální války. Nedávno jsem navštívil bývalé sovětské úložiště jaderných hlavic v Brdech, kde je dnes atomové muzeum Javor 51. Zbraně hromadného ničení se stávají stále méně použitelnými. Začnou se prosazovat zbraně, které budou velmi cíleně ničit nepřátelské cíle, ale budou méně ničit lidské životy. To snad by mohla být dobrá zpráva. Pochybuji ale, že tomu tak bude už za dvacet let.
V mém oboru, molekulární genetice, dojde ke stále výraznějším aplikacím výsledků výzkumu, zejména v medicíně. Budou odhalovány příčiny mnoha chorob a používány diagnostické metody, kterými bude možné odhalovat choroby před jejich plným vypuknutím – a tím je i lépe léčit. Na druhé straně si nejsem jist, že za dvacet let už bude používána genová terapie, tedy náhrada vadných genů geny plně funkčními. Také si nemyslím, že už budeme vědět, jak vznikl život, jaký je jeho původ na Zemi. A asi nebudeme ještě vědět, co nás činí lidmi. Co nás na genetické úrovni odlišuje od ostatních živočichů, zejména našich nejbližších příbuzných – lidoopů. Nejsem si jist, jestli se podaří zásadním způsobem interpretovat, zejména z hlediska evoluce, obrovské množství údajů, které je už dnes v databázích dědičných informací velké řady organismů včetně mnoha lidských jedinců.
K výraznému posunu dojde v energetice. Současná energetika bude ustupovat zcela novému konceptu decentralizované, tzv. „malé“ energetiky. Bude se stále více prosazovat využívání obnovitelných zdrojů energie, a to zejména na lokální úrovni: v jednotlivých domech, v komunitních centrech, v jednotlivých provozech. Kde se energie vyrobí, tam se také spotřebuje. Nové technologie povedou k výrazným úsporám. Tento trend ovšem nebude dokončen za dvacet let, ale spíše až ke konci století. Za dvacet let bude stále ještě hlavním zdrojem elektrické energie tzv. „velká“ energetika. Ta bude u nás pravděpodobně založena na posílení jaderné energetiky a současném zavírání neefektivních uhelných elektráren. Jaderná energetika bude pro nás důležitá zejména proto, že v Česku nemáme vhodné podmínky pro masivní využívání obnovitelných zdrojů, jakými jsou slunce, voda, vítr. Jaderná energetika je ovšem dočasnou technologií pro překlenutí období, než se, asi až někdy koncem století, prosadí zcela nové technologie, snad vodíkové hospodářství, jaderná fúze, nové způsoby akumulace elektřiny. Otázkou zůstává, zda se budou stavět současné typy jaderných reaktorů, anebo jestli se nepočká na dokončení vývoje jaderných reaktorů IV. generace. Ty by byly výhodné zejména pro dořešení problému co s jaderným odpadem. Nevím, jestli bude za dvacet let prosazena promyšlená celoevropská energetická strategie: to by mohlo energetiku zásadně změnit. Za dvacet nebo třicet let snad už budou plně funkční chytré sítě, které budou víceméně automaticky regulovat a optimalizovat odběry elektrické energie.
Stále více se bude prosazovat využívání nových informačních a komunikačních technologií. Současně ale bude stále obtížnější bojovat s hackery, s internetovými piráty, s šířením internetového zločinu. Už dnes nám internet přerůstá přes hlavu. Za třicet let nás na světě bude zase o miliardu víc, ubude kus divoké přírody včetně pralesa, poroste znečištění moří a na Zemi se bude nacházet stále méně druhů organismů. Lidská povaha zůstane nezměněna.
V posledních desetiletích se náš svět dramaticky mění. Žijeme v době pozoruhodného a chvílemi až omračujícího technického pokroku, ne vždy zcela srozumitelného současníkům. Zaznamenali jsme obrovské zlepšení mnoha aspektů kvality našeho života. Žijeme déle než kdykoli v historii lidstva, máme lepší zdravotní péči, naše práce je stále méně fyzicky namáhavá a vyčerpávající, věci, které nám slouží, jsou bezpečnější a spolehlivější. na druhou stranu se více a více propojují ekonomiky jednotlivých zemí, zesiluje se globalizace a roste pocit odcizení mezi občany a institucemi.
Stále více lidí si uvědomuje, že lidstvo musí a bude muset čelit rostoucímu počtu rizik, nebo chcete-li výzev; to možná zní optimističtěji. Pokud se něco nezmění, pak rozvoj civilizace lze jen stěží nadále označovat za udržitelný. Jaké změny by to však měly být? Chceme více, nebo méně mezinárodního obchodu? Více, nebo méně regulace? Jak budeme uspokojovat své energetické potřeby? Které technologie máme podporovat, které naopak omezovat či se jim úplně vyhnout? Odpovědi na tyto otázky lze hledat krok po kroku pouze v otevřené diskusi oproštěné od ideologie a nejrůznějších tabu.
Udržitelný svět není sice nedosažitelným snem, současně však všechny kritické analýzy soudobého stavu a předpovědi dalšího možného vývoje životního prostředí, společnosti a ekonomiky přinášejí vážné otázky ve vztahu k našemu současnému směřování, mnohdy i katastrofické scénáře tohoto světa. Pokrok je přijímán víceméně jako samozřejmost, paradoxně je však stále intenzivněji doprovázen očekáváním, že nebudeme vystavováni v podstatě žádným nedobrovolným rizikům. Existence lidstva úzce souvisí s jeho schopností získávat energii. Samotnou podstatou života je přeměna hodnotnější energie na méně hodnotnou. U rostlin se získávání energie děje fotosyntézou, u živočichů a u člověka potravou. U člověka, což je evolučně nový stupeň, také využitím hmotových sil (vítr a voda), molekulárních sil (spalování uhlovodíkových paliv) a konečně využitím jaderné energie. Existují přinejmenším tři velmi dobré důvody, aby se politické reprezentace touto problematikou vážně zabývaly. Udržitelná, konkurenceschopná a bezpečná energie je jedním ze základních pilířů našeho každodenního života. Těžba primárních surovin, jejich zpracování a využívání energií jsou spojeny s vážnými dopady na životní prostředí od lokální po globální úroveň. Naši občané jsou ovlivněni vyššími cenami, ohrožením dodávek energie i změnami klimatu. Provedení významných změn v energetice na straně dodávky i spotřeby vyžaduje dlouhodobou promyšlenou přípravu. V odvětví energetiky trvá mnoho let, než se inovace začnou používat, řešení nelze hledat až ve chvíli, kdy se objeví problémy. Stále zřetelněji se ukazuje, že bude třeba silných politických osobností, které budou mít vůli zabývat se energetikou jako jednou z priorit vládních programů. Budou muset mít vizi a schopnost předvídat problémy daleko dříve, než je bude možno zachytit běžnými analýzami. Bude to vyžadovat odvahu k přijetí a prosazení obtížných rozhodnutí, zejména z pohledu rovnováhy blahobytu současné a příštích generací.
Na kterou ze známých forem energie se v několika příštích desetiletích soustředíme při uspokojování svých potřeb? Jednoduchá odpověď. Na všechny. Jinak to nepůjde. Energie totiž hraje v našem životě stále důležitější roli. I když to už skoro nevnímáme, bez ní by nebylo dostupné prakticky nic, co dnes považujeme za běžnou součást každodenního života, například pitná voda, potraviny, teplo pro naše obydlí, doprava, zdravotnictví. Energii však neumíme získat lacino a snadno. Každý z dnes dostupných zdrojů má své přednosti i nevýhody, zvláště pokud jde o oblast ochrany životního prostředí. Každý nový zdroj je drahý, vysoké náklady jsou třeba i pro udržování a modernizaci přenosových a distribučních soustav. Není tu místo pro předsudky, pro zavržení jednoho zdroje či pro glorifikaci jiného. Stále více se sice učíme využívat obnovitelné zdroje energie jako vítr, slunce, biomasu, přesto současná světová energetika stojí především na spalování fosilních paliv. Ropa, uhlí a zemní plyn pokrývají téměř čtyři pětiny spotřeby primárních energetických zdrojů, výroba elektřiny na nich závisí ze dvou třetin. Rozumné využívání obnovitelných zdrojů a výzkum a vývoj v této oblasti je bezesporu třeba podporovat promyšlenými zásahy státu. I když bychom však využili všechny možnosti, které v současné době máme a které přicházejí v úvahu, nedokážeme zřejmě z obnovitelných zdrojů v příštích padesáti letech pokrýt více než čtvrtinu našich současných energetických potřeb. V průběhu 21. století nevyhnutelně dojde k zásadním proměnám struktury energetiky. Je nutno omezit spotřebu fosilních paliv kvůli riziku globálních změn podnebí a vyčerpávání geologických zásob. Všechny dostupné studie a prognózy však očekávají během tohoto století výrazný nárůst energetických potřeb lidstva, zejména v doposud méně rozvinutých zemích.
Dříve nebo později si budeme muset přiznat, že naše generace má před sebou velmi těžká a nepopulární rozhodnutí, bez nichž sotva odkážeme těm, kdo přijdou po nás, Zemi, která bude aspoň trochu k životu. Mějme úctu k energii vesmíru, pokladům planety a síle přírody. Naše dnešní kvalita života, kterou považujeme za samozřejmost, je dar, nikoli „zboží“ určené k plýtvání a rozkrádání. O energii to platí obzvlášť. Zkusme si co nejrychleji připustit, že doba levné energie je definitivně za námi. Uhlíkatá paliva jsme skoro spotřebovali a stále nevíme, čím je nahradit. Ať to bude cokoli, co si dnes dovedeme představit, nebude to ani levné, ani úplně čisté a hlavně toho nebude pro naše rostoucí potřeby dost. To bychom měli mít na paměti, než propadneme nadšení z jakéhokoli energetického zdroje. Snadná řešení neexistují. Proto nelitujme investic do vzdělání a výzkumu, ty jsou naší nadějí do budoucna.
Vše nasvědčuje tomu, že v horizontu nejbližších dvaceti až třiceti let bude hrát v České republice i v Evropě mnohem zásadnější roli železniční doprava. Již nyní je v evropské dopravní politice věnována značná pozornost železnici, která má do budoucna posílit svoji pozici na přepravním trhu v EU; zejména pak při přepravách na střední a dlouhé vzdálenosti.
V rámci ní pak lze identifikovat tři hlavní okruhy, kterým bude do budoucna věnováno hlavní úsilí i finanční prostředky. Jedná se o projekt vysokorychlostní železnice a projekt koridorů železniční nákladní dopravy, resp. celé infrastruktury, která umožní převedení některých silných přepravních proudů ze silnic na železnici. Třetí oblast pak představují investice do konvenční železniční sítě v aglomeracích, které jsou předpokladem dalšího rozvoje městských a příměstských železničních systémů. Železnice se v duchu evropské politiky začíná probouzet už i v ČR. V posledních letech vykazují perspektivní segmenty dálkové a příměstské osobní dopravy a v nákladní dopravě pak zejména segment kombinované dopravy a ucelených vlaků stabilní růst. Začínají se pozitivně projevovat výsledky modernizace tratí i vozidlového parku. Zejména z hlediska postupného vyčerpání kapacity některých již modernizovaných úseků se však železnice začíná stávat obětí svého úspěchu. Je třeba jednat.
Výsledkem většího zapojení železnice do přepravních řetězců má být zlepšení přepravní práce v podobě omezení kongescí, zvýšení bezpečnosti a v neposlední řadě snížení závislosti dopravního systému jako celku na uhlovodíkových palivech, která dnes tvoří přes 90 % energie zásobující dopravu v EU. Železnice je zhruba sedmkrát méně energeticky náročná než silniční doprava a desetkrát méně energeticky náročná než doprava letecká. Navíc není závislá na importované ropě, již více než sto let si postupně buduje systém zásobování vozidel elektřinou z trakčního vedení. Jde tedy též o energetickou bezpečnost státu i celé EU, obzvláště v současných geopoliticky nestabilních poměrech.
Přestože má železnice v tomto ohledu určitý technologický náskok, bez inovativních investic to nepůjde. Železnici je potřeba posílit kvalitativně, aby pozitivně motivovala cestující i přepravce k tomu, aby ji použili, a též kvantitativně, aby jejich požadavky zvládla uspokojit. V podmínkách ČR lze vizi rozvoje železnice rozdělit na tři základní horizonty – do roku 2020, do roku 2030 a do roku 2050, což odpovídá i horizontům rozvoje dopravy definovaným v nové politice transevropských železničních sítí TEN-T. V období do konce současné dekády je hlavním úkolem především dokončení již zahájených infrastrukturních projektů, zejména modernizace III. a IV. koridoru, zbývajících uzlů a další páteřní infrastruktury. Modernizace infrastruktury musí být doprovázena nasazením moderních vozidel schopných využít rychlostní parametry modernizovaných tratí a nabízejících odpovídající komfort přepravy. Určitou ukázkou „best practice“ poslední doby je v tomto ohledu společný produkt Českých drah a Rakouských spolkových drah v podobě vlaků railjet na lince Praha – Brno – Vídeň – Graz, jenž přinesl zajímavé výsledky, přestože se jízdní doba zatím ještě zásadně nezkrátila, ale cestujícím je nabízen přepravní produkt s garancí vysoké kvality. Nasazení moderních vozidel musí být dále podpořeno realizací odpovídajícího provozního konceptu osobní dopravy zavedením expresního segmentu na všech modernizovaných tratích, který nabídne rychlé a kvalitní spojení mezi největšími městy. V případě III. a IV. koridoru konkrétně jde o expresní nabídku ve směru Praha – Plzeň s pokračováním vybraných spojů směr Mnichov a dále Praha – České Budějovice s pokračováním vybraných spojů směr Linec.
Důležitým úkolem pro současnou i pro nadcházející dekádu je zvýšení interoperability a technologické úrovně železnice s cílem zvýšení bezpečnosti a efektivnosti při využívání (nejen) modernizované infrastruktury. Vlajkovou lodí je v tomto ohledu jistě plán postupného přechodu na Evropský systém řízení železniční dopravy (ERTMS) na páteřních tratích. ČR má ambici nejen v podobě zavedení ERTMS jako druhého systému pro umožnění mezinárodních přeprav, ale cílem je postupná náhrada národního systému se záměrem především eliminovat chybu strojvedoucího v podobě nerespektování návěsti „Stůj“ a samozřejmě upevnění pozice ČR v rámci mezinárodních přepravních vztahů. Se zvyšováním technologické úrovně hraje důležitou roli také otázka trakčního systému a jeho výkonnosti. Základním předpokladem rozvoje musí být nastartování další etapy elektrizace naší železniční sítě, díky čemuž se nejen sníží energetická náročnost, ale také bude umožněno realizovat celou řadu nových relací v elektrické trakci bez přepřahu. Tím se celkově zvýší konkurenceschopnost a efektivnost železničního systému jako celku. Toto je důležité zejména pro další rozvoj nákladní dopravy, neboť na liberalizovaném nákladním trhu dnes až na výjimky platí neúprosné pravidlo, že přeprava buď může být realizována v elektrické trakci po železnici, nebo jinak přechází/zůstává na silnici. V souvislosti s elektrickou trakcí je nutno upozornit ještě na potřebu řešení výkonnosti stejnosměrné soustavy 3 kV, která se ukazuje jako problematická z hlediska provozu moderních výkonných vozidel na stávající infrastruktuře a také často kvůli potřebě výstavby většího počtu nákladných měníren podvazuje ekonomické výsledky projektů elektrizace některých tratí. Z toho důvodu nyní prověřujeme smysluplnost záměru přechodu na jednotnou trakční střídavou soustavu 25 kV, 50 Hz, což by přineslo nejen pozitiva v podobě lepší výkonnosti sítě, ale také by nám to dalo možnost ekonomicky obhájit elektrizaci většího rozsahu sítě než v případě investičně i provozně nákladnější stejnosměrné trakce. Střídavá trakce bude navíc tak jako tak dovedena do stejnosměrných oblastí výstavbou vysokorychlostních tratí. Je velkým úspěchem české železniční diplomacie, že čtyři z devíti evropských nákladních koridorů (RFC) procházejí přes Českou republiku. S výrazným přispěním z fondů EU budou postupně modernizovány, mimo jiné též tak, aby umožnily dopravu nákladních vlaků délky 740 m. Jde nejen o produktivitu tratí a vozidel, ale i o produktivitu personálu – jestliže normální nákladní vlak nahradí přibližně 45 nákladních automobilů (a řidičů), tak dlouhý vlak ještě o několik víc. To je nyní, když ve vazbě na demografický vývoj každoročně odchází do penze tisíce starších řidičů nákladních automobilů a do zaměstnání přicházející mladé ročníky jsou početně slabé, velmi silný argument pro železnici. Zvyšování kvality infrastruktury pro nákladní dopravu je každopádně jedním z hlavních okruhů, na něž bude zaměřena pozornost v následujících dvou dekádách. Příkladem budiž připravovaný projekt modernizace „pravobřežní“ tratě Děčín – Mělník – Kolín a také čerstvě schválený projekt modernizace a zdvoukolejnění tratě Velký Osek – Hradec Králové – Choceň, který zajistí kapacitní alternativu pro nákladní dopravu k velmi vytížené trase I. koridoru.
Příští desetiletí se stále častěji ponesou v duchu realizace nových vysokorychlostních tratí (tzv. „Rychlá spojení“), jež umožní zvýšit kapacitu stávající železniční sítě. Tento krok je pro budoucí roli železnice klíčový, neboť je předpokladem nutné segregace pomalejší nákladní a příměstské/regionální dopravy od osobní dálkové dopravy, která se stává stále rychlejší. Řešení kapacity se totiž s rostoucím rozdílem rychlostí mezi jednotlivými přepravními segmenty na stávající sdílené infrastruktuře jeví jako stále obtížněji řešitelné. Jde přitom o jeden z klíčových parametrů celého systému, ovlivňující nejen jeho výkon, ale také spolehlivost. Nezanedbatelný je zde samozřejmě také faktor rychlosti dálkové osobní dopravy. Např. mezi Prahou a Brnem tráví každý den cca 50 tisíc lidí minimálně dvě hodiny svého zpravidla pracovního času nečinným sezením v automobilu na dálnici D1. To představuje pro společnost významnou ekonomickou ztrátu a zároveň velký potenciál pro budoucí rychlou železnici, která nabídne toto spojení s jízdní dobou kolem jedné hodiny. V podmínkách ČR se nabízí jedna výmluvná paralela – co je pro Prahu systém metra, to pro ČR bude jednou znamenat systém „Rychlých spojení“. Stejně jako si nelze systém veřejné dopravy v Praze představit bez metra, nelze si funkční systém železnice, potažmo veřejné dopravy, v ČR představit bez nových rychlých tratí.
Dne 10. července 2024 byl oficiálně představen první zdroj elektrické energie svého druhu v České republice. Jedná se o tzv. hybridní zdroj, sestávající z šesti plynových turbín o celkovém výkonu 32,4 MW a největšího bateriového úložiště v Česku s kapacitou 22 MWh. Společnost Siemens je generálním dodavatelem tohoto moderního energetického zdroje.
Společnost Siemens dodala decentralizované pohony a řídicí systémy pro firmu Moravia Cans, která vyrábí hliníkové nádobky na aerosolové přípravky pro mnoho významných výrobců a značek kosmetiky. Technika Siemens se zde stará o manipulaci s hotovými nádobkami, jejich balení a intralogistiku. Za zmínku stojí zejména využití decentrálních měničů a zjednodušení realizace bezpečnostních funkcí využitím komunikace PROFIsafe.
Proč se vlastně Česko stalo pivní velmocí? Jak vypadá česká pivovarnická scéna, o který druh piv roste zájem, jaká technologie v posledních letech nejvíce ovlivnila výrobu piva? Nejen na tyto otázky odpovídá Martin Kočí, Siemens odborník na technologie v potravinářství a zejména v pivovarnickém průmyslu.
V říjnu 2024 vstoupila v platnost nová evropská směrnice NIS2, která významně upravuje pravidla kybernetické bezpečnosti. V průběhu příštího roku vstoupí v platnost nový český zákon o kybernetické bezpečnosti. Obojí se dotkne velkého počtu nejen výrobních firem u nás. Jsme na to připraveni? Co můžeme udělat, aby implementace NIS2 proběhla úspěšně a „bezbolestně“? Cenné rady přináší Miroslav Kuric, konzultant pro digitalizaci průmyslu a odborník na kybernetickou bezpečnost ve výrobě ze společnosti Siemens.
