Jak zastavit ebolu budováním drůbežáren

Virus a nemoc nazvané ebola jsou lidstvu známé necelých čtyřicet let. Jak mohla tak nebezpečná nemoc unikat pozornosti? To nezpůsobila žádnou velkou epidemii? O žádné totiž nevíme. V minulosti se sice spekulovalo o tom, že evropské středověké morové epidemie byly ve skutečnosti epidemiemi eboly. Ale moderní genetické analýzy pozůstatků obětí „černého moru“ ve čtrnáctém století dokázaly, že je zabila bakteriální infekce, nikoliv virus, který dnes známe jenom z tropické Afriky. První zaznamenaný výskyt eboly je tak skutečně až ze sedmdesátých let našeho století, kdy se se záhadnou epidemií potýkali na území Konga belgičtí lékaři. Asi bychom neřekli, že tak nebezpečná choroba může tak dlouho zůstat skryta. Podle odborníků je to ovšem přesně to, co bychom čekat měli. Lidstvo žilo velmi dlouhou dobou v malých, samostatných skupinách, které se prakticky nestýkaly. Pokud některá narazila na podobně nebezpečnou nemoc, mohlo to daný „kmen“ sice zničit, ale nikdo jiný se nejspíše nenakazil. Až do objevu moderních komunikačních prostředků tak bylo lidstvo jako takové zřejmě poměrně v bezpečí, byť k lokálním epidemiím asi docházelo vcelku pravidelně. Stejně jako v případě eboly či nemoci AIDS tkvěla patrně nejčastější příčina v přenosu patogenu ze zvířat na člověka. Může jít třeba o bakterie, prvoky či viry (nejznámějším příkladem je asi HIV), které v původním „domácím“ organismu velké škody nepáchají, ale pro člověka jsou velmi nebezpečné. Pro úplnost dodejme, že to platí samozřejmě i opačně a lidé mohou nakazit zvířata, třeba i ta nedomestikovaná. Z nedávné doby známe takový případ z Jižní Ameriky, kde došlo k přenosu herpes viru zřejmě právě z člověka na opičky kosmany. Pro nás znamená tento virus obvykle jenom drobnou zdravotní komplikaci, pro jiné primáty může být nákaza často smrtelná. Vše přitom nejspíše začalo tak jednoduše, že někdo podal opičce nakousnuté ovoce. Podobné případy jsou ale z lidského hlediska samozřejmě méně zajímavé než případy opačné, a tak se jim také věnuje menší pozornost. Kvůli tomu pak také nemáme jasnou představu o četnosti takových případů.

Nová doba

Abychom se vrátili k přenosu nemocí ze zvířat na člověka: riziko bylo v minulosti nejspíše do značné míry umenšeno tím, že lidé nelovili každé zvíře, které se v jejich oblasti vyskytovalo. Alespoň u těch „primitivních“ kmenů, které známe z moderní doby, obvykle platí, že pravidelně loví jen relativně malý počet druhů ze všech, které v jejich prostředí žijí. Například kmen Ache v Paraguayi lovil podle antropologických studií zhruba pouze tucet druhů z mnoha stovek vyšších druhů zvířat, které biologové ve stejných lokalitách napočítali. Nebylo to z vybíravosti: lidé vždy lovili zvířata, která šlo ulovit s nejnižším možným výdajem energie. Tam, kde se dnes stále ve větším měřítku loví, a to je ve velké části rozvojového světa, už to ale úplně neplatí. Nové technologie (mnohdy stačí prostě dostupné pušky) umožňují účinnější lov stávající zvěře. A když té v důsledku zvýšeného lovu ubude, lovci se začnou poohlížet jinde. A obvykle přitom platí, že díky novým postupům se jim usnadní i lov druhů, které předtím lovcům často unikaly. Množství „využitelných“ druhů se tak postupně zvyšuje. A tím se otevírají dveře novým nemocem. Takzvané „bushmeat“, tedy maso divokých zvířat, které se s patinou romantiky poměrně často buď legálně dováží, nebo také pašuje i do Evropy, tedy představuje v důsledku nezanedbatelné zdravotnické riziko. I když si tedy lovecké výpravy často malujeme v romantických barvách, v našem moderním světě představují malé, ale ne zcela nulové nebezpečí pro nás všechny. V některých zemích – především v Africe – přesto maso představuje velmi významnou složku potravy a jeden z mála dostupných zdrojů bílkovin. (Jistě, bílkoviny lze v uspokojivém množství získat i z vegetariánské stravy, ale k tomu je zapotřebí dostatečný výběr a také často odborné rady.) V západní Africe představuje „bushmeat“ podle oblasti zhruba 20 až 90 procent z celkového množství živočišných bílkovin. A nejde jen o výživovou hodnotu: maso divokých zvířat poskytuje alespoň nějakou změnu v jídelníčku chudých obyvatel třetího světa, který je jinak jednotvárný a „nudný“ tak, že si to my stěží dokážeme představit.

Není tedy asi divu, že třeba právě v Africe je komerční lov hlavní příčinou úbytku divoce žijících zvířat, který svými důsledky – tedy měřeno celkovým úbytkem zvířat všech druhů – převyšuje následky pytláctví pro trofeje, jakým je třeba lov slonů kvůli klům. Navíc je ve hře i prestiž. „Bushmeat“ je považováno za cennější než jiné maso a na trhu je žádanou komoditou. Lovci jsou ochotnější investovat více času a energie do „shánění“ pralesní kořisti, než by si koupili v důsledku levnější kuře na trhu. Hypotézu vědci ověřovali třeba v Brazílii, kde přesvědčivě doložili, že pralesní lov je méně efektivní než chov, ale i přesto je velmi oblíbený. To je ovšem faktor, se kterým si nejlépe poradí čas a peníze. Pokud budou mít dnešní jedlíci „divočiny“ možnost kupovat výrazně levnější maso chovných zvířat a přístup k bohaté a různorodě stravě, obliba „bushmeat“ časem zákonitě klesne a svět bude ze zdravotnického hlediska o něco bezpečnější místo. To dokáže zaručit jedině mnohem výkonnější zemědělství, než jaké má dnes většina rozvojových zemí (nejlépe samozřejmě ruku v ruce s dalším ekonomickým rozvojem). Jestli tedy něco může pomoci zastavit další epidemii eboly nebo jiné nemoci získané od divokých zvířat, mohly by to být drůbežárny v Africe.