„Dnešní studenti věří v sebe a věří v to, co dělají, a to se mi moc líbí“

Byl jste delší dobu v zahraničí, pak jste se vrátil a nastartoval zde vysoce úspěšně kariéru. To se ne každému podaří a byly doby, kdy to bylo dokonce extrémně obtížné. Je současná vědecká komunita již otevřenější „navrátilcům“ a novým trendům, které si s sebou přinášejí?

Myslím, že ano. Proporce lidí, kteří jsou dnes na vedoucích a manažerských pozicích a kteří dříve pobývali v zahraničí a zažili ten kulturní šok spojený s návratem, je již poměrně velká. A pochopitelně tedy vědí, čím si člověk prochází, když se vrátí, a snaží se mu podmínky nastavit tak, aby se tady zabydlel co nejdříve a co nejlépe. Samozřejmě ale vždy je to náraz. Pokud člověk žije v zahraničí delší dobu a zvykne si na určité fungování své instituce a pak se vrátí sem, kde řada věcí funguje jinak, chvíli mu trvá, než se adaptuje. Nejsložitější asi je najít hranici mezi tím, s čím se snažit bojovat a co se snažit změnit, a tím, co je lepší jednoduše přijmout jako věc, která je typická pro místní prostředí a se kterou se nedá nic dělat. To je asi to, co každý řeší po návratu úplně nejvíc.

Určitě se ale shodneme na tom, že to je dobrá cesta, aby mladí lidé po škole odjeli do zahraničí a tam načerpali zkušenosti?

Myslím že ano, ale podle mě se dnes už dost zásadně mění hlavní přínos zahraničních pobytů. V minulosti šlo především o to, že v zahraničí vědci měli k dispozici například mnohem lepší experimentální vybavení než u nás. To už dnes neplatí. Co se týče přístrojového vybavení a experimentálního zázemí, Česká republika je na tom už velice dobře. Co zůstává, je význam toho zažít jiný systém, získat jinou zkušenost, vyzkoušet si, jaké to je být někde na vlastní pěst a muset fungovat v prostředí, které je jiné než to, v němž člověk vystudoval. To si myslím, že je velmi důležité, a to i proto, aby si pak na své budoucí pracoviště přinesli jak ty pozitivní, tak i ty negativní zkušenosti ze zahraničí. Je dobré mít zkušenosti od nás i ze zahraničí a pak si vybrat z obou míst to lepší. Abychom ale nehovořili jen o přístrojovém a laboratorním vybavení. Také co se týče platů a životní úrovně jsou podmínky v ČR již určitě minimálně srovnatelné a někdy i lepší než v západní Evropě.

V průmyslovém prostředí, kde se pohybujeme, je vždy akcent na aplikovanou vědu s důrazem na transfer výsledků vědy do praxe. Mně osobně tam ale chybí, že by se více mluvilo i o základním výzkumu, bez kterého by ten aplikovaný těžko byl.

Je to přesně tak. Aby bylo co transferovat, musejí vznikat nové myšlenky a nové objevy na úrovni základního výzkumu. Je ale také třeba si uvědomit, že ten transfer může mít mnoho podob. Nemusí to být nutně licencování nějakého patentu nebo technologie. Mladý člověk, který získá technické znalosti, preciznost, naučí se, jak koncipovat myšlenky, jak postavit experiment, jak řídit projekt, prezentovat výsledky apod. – to je také přímo přenositelná věc. Čili i vzdělání, které je více vědecké, může vygenerovat lidi, kteří se pak skvěle prosadí v praxi. Myslím si tedy, že přenos mezi základnějším a aplikovanějším výzkumem nemusí být nutně o tom, že se něco vymyslí v laboratoři a zrealizuje ve firmě, ale i o tom, že se sdílí dobrá praxe a identifikují se talentovaní lidé a těm se dává prostor k seberealizaci. Já osobně ale mám raději pojem hraniční výzkum než rozlišování mezi základním a aplikovaným výzkumem. Vysvětluji to tak, že posouváme hranice poznání buďto do základní oblasti, nebo směrem k tomu, co je technicky možné, čili do aplikované oblasti. Já takto chápu i svou vlastní práci – pohybuji se na poli hraničního výzkumu a snažím se k němu inspirovat i své studenty.

Je těžké skloubit práci vědeckého pracovníka s pedagogickou praxí? Je to otázka kompromisů, rozhodování se, čemu dát přednost?

Neřekl bych, že to nutí k nějakým výrazným kompromisům. V oblasti, ve které se pohybuji já, tedy chemické inženýrství, ale i ve způsobu, jakým funguje naše škola, tedy VŠCHT Praha, tam je propojení pedagogické práce a výzkumu velmi úzké a jedno bez druhého by nefungovalo a nedávalo smysl. Naši studenti jsou již de facto od prvního či druhého ročníku zapojeni do nějaké laboratorní práce a účastní se na různých projektech, v rámci kterých se předávají zkušenosti z postdoců na doktorandy a z doktorandů na magistry a bakaláře. Spíš jde o to, najít každému studentovi téma, které mu sedí. Projekty se snažíme alokovat mezi studenty tak, aby je téma motivovalo, trochu to pro ně byla výzva, aby dělali, co je baví a co považují za praktické a smysluplné.

U vašeho medailonku stálo, že ve studentech podněcujete inženýrské myšlení. Existuje něco takového jako inženýrské myšlení?

Myslím si, že existuje. Když se podíváme na parametry, které má splňovat produkt, tedy jednoduchost a robustnost, tak je jasné, že jsou z inženýrského hlediska velmi důležité. Kdybychom se ale na svět dívali čistě vědecky, tak by třeba tak důležitě vypadat nemusely. Snažím se vštěpovat studentům, aby se na každý systém, na kterém pracují, podívali také z pohledu toho, jestli je proces nastavený v laboratoři přímo přenositelný do průmyslové praxe, jestli není příliš energeticky náročný, negeneruje příliš vedlejších produktů apod.

Vyučovat obecně předměty, které mají v názvu „inženýrství“, musí být dnes velmi náročné. Nemohou se držet žádných fixních osnov, ale musí, nebo aspoň by měly, stíhat reflektovat dnes až překotný vývoj průmyslu.

To je asi hodně individuální jak z hlediska oborů, tak i z hlediska pedagogů. V základu oboru, řekněme na magisterské úrovni, jsou probírány principy, které se až tak rychle nerozvíjejí. Tam se věnujeme převážně věcem, které samozřejmě nejsou neměnné, ale mají spíše dlouhodobou platnost. Zadání diplomových a disertačních prací pak již samozřejmě bývají navázána na témata, která průmysl řeší aktuálně teď. Tam se snažím formulovat témata tak, aby korespondovala s předpokládaným vývojem daného oboru v příštích pěti až deseti letech. Máme speciální iniciativu v oboru farmaceutického průmyslu, v rámci které pracujeme na společném projektu se Zentivou. Jmenuje se The Parc – Pharmaceutical Apllied Research Center a každý student zde má dva školitele – jednoho ze školy a jednoho ze Zentivy. Tento projekt má u studentů velký úspěch. Spousta studentů, kteří by ani neuvažovali, že by šli na doktorské studium, tam kvůli tomuto schématu jdou, poněvadž vědí, že neztratí kontakt s praxí.

Je toto schéma unikátní, nebo máte informace, že podobné projekty běží i jinde?

Tak, jak to máme nastavené my, je to poměrně unikátní, hlavně co se týče rozsahu. V projektu The Parc už máme přes 25 Ph.D. studentů a první generace doktorské studium již ukončila – někteří jsou zaměstnáni v Zentivě, další jsou někde ve světě a pokračují v akademické sféře.

Cítíte, že se během let, co pracujete se studenty, nějak významněji proměňuje jejich osobnostní profil? Že jsou jiní, než bývali studenti dřív?

Myslím, že ano. Když si vzpomenu, jaké to bylo, když jsem šel studovat na Ph.D. já... Tehdy jsme byli považováni za podivíny, kteří místo toho, aby šli vydělávat peníze, chtějí strávit další tři nebo čtyři roky bádáním v laborce. Dnes se studenti hlásí na Ph.D. s jasnou představou, k čemu jim doktorské vzdělání může být z hlediska budoucí kariéry. Studenti jsou v dnešní době mnohem víc otevření vzájemné spolupráci; my jsme byli více individualističtí. To umožňuje pracovat i na mnohem komplexnějších tématech, protože k úspěšnému řešení mnoha projektů je potřeba kombinovat techniky, u kterých není možné, aby se všechny naučil jeden student. Obecně jsou také samostatnější. Jsou zdravě sebevědomí, ale nemyslím si, že by to překračovalo nějakou míru slušnosti. Věří v sebe a věří v to, co dělají, a to se mi moc líbí.