Co nám dala modrá planeta

Kámen a dřevo svou povahu nemění, to jen my přicházíme na nové způsoby jejich opracování a použití. Zajímavější je historie přírodních vláken: jejich úprava lidskou rukou sahá hodně hluboko do minulosti. Ze školy si možná pamatujeme, že k objevu přírodního hedvábí došlo 3000 let př. n. l. v Číně, ale nevíme už, že kolem roku 6500 př. n. l. bylo objeveno tkaní z lněného vlákna, že v Turecku okolo roku 6000 př. n. l. objevili plstěnou textilii a že v Egyptě se zhruba 2000 let př. n. l. začalo tkát s kontinuálním útkem. Tkaní je jedno z nejstarších řemesel – jeho počátky můžeme hledat v době kamenné. Název textilie pochází z latinského texere – tkát. Ve starověkém Egyptě se zpracovával především len, v Indii, Peru a v Kambodži bavlna. V jižní Evropě vznikaly textilie z vlny, v Číně z přírodního hedvábí. Bylo by trochu zpozdilé myslet si, že vlákna člověk zpracovával účelně pro získání tepla či ochrany proti počasí. Třeba už nomádské koberce na krytí hliněných podlah v 5. století před Kristem měly nespornou uměleckou hodnotu. 

Vlastnosti dané přírodou

Nejpodivuhodnějším přírodním materiálem je vedle pavoučího vlákna vlna – její strukturu dodnes nedokáže člověk napodobit. Vlákno je uvnitř duté, svrchu obalené šupinkami, které se jako šindele překrývají a rozevírají od kořene směrem ke špičce. Šupinky jsou dvojí povahy, proto se o vlně mluví jako o bilaterálním materiálu, proto se také vlákno kadeří. Čím vyšší je počet šupinek, tím vyšší je i kvalita vlny. Bez bavlny si ani život neumíme představit, spíme v ní, oblékáme ji atd. Přitom ji Evropa poznala až v pozdním středověku, a rychle se podobně jako len stala nepostradatelnou pro textilní průmysl. Dobře vypadá, je pevná, vydrží namáhání, je příjemná na omak. Podstatný údaj pro měření kvality je délka vlákna čili stapl a jeho rovnoměrnost. Delší vlákna jsou pevnější a přitom jemnější. Nejjakostnější bavlny (stapl 50–60 mm) se dají vypřádat až do jemnosti pod 5 tex, jde však spíš o velice drahou raritu, košile by vás přišla na několik tisíc. Běžnější je příze o jemnosti asi 25 tex. Přírodní hedvábí, jediné „nekonečné“ přírodní vlákno, „vyrábí“ housenka bource morušového, která ze svých výměšků buduje kokon, v němž se pak přemění v motýla. Jeden kokon obsahuje až 4000 m vlákna. Je ovšem poněkud ulepené od sericinu, lepidla, které drží kokon pohromadě, proto se musí zámotky máčet. Na povrchu je vlákno nižší kvality, proto se první kilometr odmotá a zpracovává zvlášť. Nejkvalitnější je střední část, která po odklížení získává potřebný lesk a ohebnost. Přírodní vlna hřeje (a kouše a plstnatí), bavlna příjemně chladí (a hodně se mačká, stejně jako len), hedvábí je velmi luxusní chladivý a hebký materiál (ale velice drahý, přitom jeho vlastnosti se téměř neliší od filamentů, neomezeně dlouhých umělých vláken). Přírodní vlákna jsou prostě limitována svými vlastnostmi, strukturou i svou podstatou.

Hledání nových cest

Výraznou změnu přineslo dvacáté století. Na jeho počátku vstoupil do světa první plně syntetický plast – bakelit. Měl vynikající tepelnou odolnost a izolační vlastnosti a od původního určení pro továrny se rychle šířil do domácností, kde nahrazoval dřevo, kov či sklo. Dnes mluvíme o „bakelitové éře“, v níž i Rolls-Royce měl bakelitový knoflík rychlostní páky jako odznak pokroku. Už předtím vznikaly plasty přírodní. Alexander Parkes například v roce 1855 vynalezl umělou slonovinu, první plast vůbec, tvořený z nitrátu celulózy. Do hry vstoupily i další nové produkty chemie – uměle vytvořená vlákna na bázi celulózy a o něco později vlákna syntetická. Počátky plastů měly k dokonalosti daleko. Bakelit při nárazu snadno praskal a měl jedinou barvu. První generace umělých vláken se podobala hladké nekonečné tyčince, mnohem jemnější než třeba rybářský vlasec, měla vysokou pevnost, odolnost v oděru a přijatelnou pružnost. A také omezenou savost, na textiliích se tvořila statická elektřina, takže se lepily a přitahovaly prachové částice. Nepříjemná byla tvorba nopků a neprodyšnost. Produkce sice rychle stoupala, ale vlastnosti za ní pokulhávaly. První syntetická vlákna byla vhodnější pro technické a bytové účely než pro odívání. Kdo pamatuj sloteru či tesil, ví, o čem je řeč. I tak jsme ale zažili nadšenou éru „nylonovou“ a „plastovou“. U nás zaplavily taneční i plesy silonové róby, pod něž se dávaly spodničky z umělého síta, pánové se doslova pařili v dederonových košilích. Adoraci plastu nejlépe vystihuje už kultovní scéna z Pelíšků s „umělými lžičkami od soudruhů z NDR“. Pokrok se ale nezastavil. V šedesátých letech společnost DuPont vyvinula vlákno lycra (1958), zcela měnící charakter tkanin, a krátce nato kompozitní materiál corian, kterému se nesprávně říká umělý kámen. Jen na dřevo ještě nedošlo.