Armáda barevných figurek podává

Vypravěč tohoto tajemného příběhu, který muže dlouhé hodiny sleduje, dochází posléze k závěru, že tento člověk nepochybně tají nějaký – ani v samém závěru povídky neodhalený – zločin a mnohohlavý dav velkoměsta mu skýtá ten nejlepší úkryt. Většina lidí, kteří se dnes a denně noří do davů současného světa, k tomu má nepochybně mnohem počestnější pohnutky: navštěvují velká sportovní klání, stadionové koncerty nebo prostě jen cestují městskou hromadnou dopravou do práce. Těm všem však dav ochranu nenabízí, je pro ně mnohem spíše pastí, jejíž jsou sami součástí, která se může téměř kdykoli nečekaně sevřít. Řada vědců proto již delší dobu vyvíjí nemalé úsilí, aby takovéto nebezpečí dokázala eliminovat. Jejich snahou je vytvořit simulační nástroj, který by disponoval takovou výpočetní rychlostí, aby napomáhal rozpoznat riziko vysoké koncentrace lidí na malém prostoru v dostatečném předstihu. Představme si, že na fotbalovém stadionu právě skončil koncert některé ze současných hvězd popmusic a jeho účastníci se rozcházejí. Ubírají se různými směry a předem neznámá část jich směřuje na nedaleké nádraží. Přijíždějící vlak je však již plný a mnoho dalších cestujících nepobere. Na nádraží však přicházejí stále další lidé a na nástupišti již nezbývá příliš volného místa. Pokud by měl v tuto chvíli příslušný dispečer po ruce dostatečně rychlý simulátor, mohl by si během krátké chvilky vytvořit názornou představu o tom, jak se bude situace na přeplněném nástupišti dále vyvíjet. Jestliže by podle této předpovědi hrozilo čekajícím akutní nebezpečí, mohl by povolat náhradní vlak. Bez takovéto pomoci však zůstává vše pouze na jeho intuici.

Pohyb na vlastní pěst se nevyplácí

V posledních desetiletích probíhá v této oblasti poměrně intenzivní výzkum. Davové chování se analyzuje z nejrůznějších perspektiv, provádějí se terénní experimenty, vytvářejí se matematické modely a počítačové programy. Například v roce 1995 navrhli fyzikové Dirk Helbing a Peter Molnar počítačový model, který při simulaci pohybu chodců využívá poznatků o proudění kapalin a plynů. Model vychází z jednoduchého předpokladu, že lidé pohybující se v davu jsou něčím přitahováni a něčím jiným zase odpuzováni, neboli směřují k určitému cíli a na této cestě se snaží vyhýbat osobám jdoucím proti nim. Na takto prostém výchozím půdorysu se vědcům podařilo teoreticky popsat několik zajímavých projevů tzv. sebeorganizace. Jedním z nich je tendence davu spontánně se rozpadat do proudů, které umožňují pohybovat se efektivněji, je-li třeba vyhýbat se davu, který kráčí v protisměru. Jednotlivci tak díky tomu mezi sebou nemusejí pomocí posunků a pohledů stále dokola „vyjednávat“ o své budoucí cestě, stačí, když sledují toho, kdo jde před nimi. Tato strategie funguje lépe, než snaha drát se na vlastní pěst vpřed a předbíhat. Výzkum totiž ukázal, že pokud někdo v davu příliš zrychlí, přinutí proud lidí v opačném směru rozštěpit se do dvou větví, což ihned naruší vedlejší proudy, a spustí se tak řetězová reakce, která zcela rozbije původní formaci. Výsledkem je zpomalení veškerého pohybu. 

Jako hejno hus

Nedávný experiment z francouzského Toulouse zase dokládá, že o lidech v davu nelze uvažovat jako o izolovaných jednotkách. Až 70 % těchto lidí je totiž uvnitř davu sdruženo v malých skupinkách. Pozorování odhalila, že skupinky – nejčastěji o třech čtyřech lidech – přirozeně nabývají tvarů písmen U a V, přičemž střední člen či členové zůstávají poněkud vzadu. Zajímavým poznatkem, který vzešel z tohoto experimentu, je to, že pokud jsou lidé tvořící takovouto skupinku v poněkud rychlejším pohybu, chovají se jako hejno hus: vytvářejí formaci ve tvaru písmene V se středním členem mírně vpředu. Takovýto útvar je výhodný, protože umožňuje dobrou vzájemnou komunikaci jednotlivých členů skupiny. Vraťme se však zpět na vlakové nádraží, kde se tísní stále více lidí, kteří na husí formaci již nemají prostor a zřejmě ani myšlenky. Je třeba učinit rychlé rozhodnutí, které ovšem jen těžko umožní obvyklé sociální simulátory, zakládající se na tzv. multiagentních systémech s výpočty trvajícími i několik hodin. Našemu dispečerovi ale přece jen lze pomoci, a to díky softwaru, který se podařilo vyvinout výzkumnému týmu mnichovského technologického centra společnosti Siemens pod vedením Gerty Kösterové. Tento program je totiž schopen pracovat velice rychle, a to i v případech, kdy jde o simulace chování tisíců současně se pohybujících osob. Simulace probíhá tak, že se sledovaný veřejný prostor rozčlení do buněk, z nichž každá se nachází buď ve stavu „prázdná“, nebo „obsazená“. Pokud je buňka obsazena, znamená to, že se v ní nachází člověk nebo překážka, kteří na jiného člověka působí odpudivou silou, podobně jako magnety se shodnými póly natočenými k sobě. Pro zvýšení přesnosti výpočtů se modelová rychlost pohybu osob upravuje podle toho, zda je reálná plocha v rovině, zda je nakloněna nebo jde-li o schody. Právě tím, že se sledují pouze stavy jednotlivých buněk a nepočítají se složité dráhy pohybů jednotlivých osob, se mnichovským výzkumníkům podařilo zásadním způsobem zvýšit výpočetní rychlost.  Uživateli programu se následně na monitoru zobrazí mapa s armádou barevných panáčků, kteří mění barvu ze zelené na červenou, podle toho, jak vzrůstá hustota davu. Program se již osvědčuje v praxi: konstruktérům společnosti Siemens vydatně pomáhá při navrhování různých dopravních a logistických zařízení a systémů.